07/03/2024
Vždy nás fascinují bouřlivé diskuse o čipování. S označováním psů mikročipy se setkáváme od samého počátku jejich používání v České republice, tj. od roku 1997 a můžeme říct, že je to perspektivní, spolehlivá, prokazatelná a ke zvířatům velmi přívětivá metoda, která je dokonale funkční - pokud jsou majitelé zvířat alespoň trochu zodpovědní a používají rozum, pak jim může velmi usnadnit život. Bohužel je s touto metodou spojena celá řada mýtů a polopravd (ve většině případů šířená lidmi, kteří o ní vůbec nic neví).
- není pravda, že označení čipem bez registrace majitele je k ničemu. Čipování nutně nemusí sloužit jen pro dohledání majitele (a původně k tomu ani nebylo učeno), to je jen taková nástavba, kterou může moudrý majitel zvířete využít ku prospěchu svému i svého zvířete. Aplikovaný mikročip plní zejména funkci jednoznačného a jedinečného označení konkrétního zvířete, tak, aby nebylo možné zaměnit dva podobné jedince a které lze využít například při chovu (namísto zastaralého tetování), při sjednání pojištění, pro kontrolu platné vakcinace, při přestupkových a trestních řízeních, podvodech, krádežích a podobně.
- není pravda, že čipy po nějaké době přestanou fungovat. Vlastní mikročip je v podstatě nesmrtelné zařízení. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by mikročip přestal fungovat. Jsme schopní jej identifikovat i v tělech dávno uhynulých zvířat, nebo u zvířat s naprosto devastujícími zraněními, třeba po dopravní nehodě. Ve velmi zanedbatelném množství, v řádu jednotek případů, jsme zaznamenali vypadnutí mikročipu z podkoží bezprostředně po očipování, způsobené špatnou aplikací veterinářem, který jej zavedl příliš mělce (třeba proto, že majitel zvířete jej nebyl schopný udržet v klidu). Většina případů, kdy není mikročip u zvířete načten, je ale způsobena technickou, nebo personální chybou. To znamená, že buď je použita nekvalitní čtečka s malým výkonem (a takových je bohužel většina, protože jsou levné), nebo s ní prostě obsluha neumí pracovat, případně se psa bojí a nedostanou se s čtečkou dostatečně blízko.
- není pravda, že na čipy od jednotlivých výrobců je třeba používat různé čtečky. Existuje mezinárodní norma upravující technické parametry, které mikročipy i čtečky musí splňovat a tedy jakýkoli mikročip splňující tuto normu (a jiný se u nás ani jinde v Evropě nesmí použít) je schopna detekovat libovolná čtečka veterinárních mikročipů.
- není pravda, že by mikročipy cestovaly různě po těle a nedaly se proto dohledat. Všichni psi (a řada dalších zvířat) se označují na levou stranu krku. Může dojít k nepatrnému posunu oproti místu vpichu, obvykle však jen v okruhu několika centimetrů a to zejména u zvířat s volnějším podkožím. Osobně jsem však přesvědčen, že k pohybu dojde proto, že při aplikaci a zejména fixaci zvířete je kůže příliš napnutá (přetažená) a mikročip je tak de facto aplikován od počátku jinam. Po uvolnění se kůže sveze i s mikročipem do původní polohy, která neodpovídá zamýšlenému umístění.
- není pravda že mikročip samovolně vysílá jakékoliv informace o poloze, že je možné pomocí mikročipu odposlouchávat okolí, nebo ovládat chování zvířete. Není také pravda, že by bylo možné pomocí mikročipu dohledat, kde se ztracené zvíře nachází. Stejně tak není pravda, že by na čipu bylo zaznamenáno jméno, bydliště, nebo telefon majitele zvířete. Veterinární mikročip je v podstatě velmi jednoduché zařízení, které tvoří samotný čip spojený s feritovou anténou, zalitý v ochranném obalu, obvykle z bioskla nebo polymeru. Nemá žádnou baterii, tedy ani žádný vlastní zdroj energie. Jedná se ryze o pasivní prvek, který nese výlučně jedinečný patnáctimístný číselný kód. Ten je možné přečíst výlučně pomocí čtečky a to na velmi krátkou vzdálenost, obvykle na 5 až 15 cm, v praxi spíše méně. Čili na kontakt.
- není pravda, že je problém v tom, že existuje celá řada registrů. V současné době existuje několik vyhledávačů, které umí prohledat nejen české, ale i mezinárodní registry mikročipů najednou. Mezi tyto registry ovšem nemůžeme počítat lokální databáze jednotlivých obcí, nebo veterinářů. Problém je pouze v tom, že spousta lidí, kteří by měli umět v databázích hledat to neumí.
- není pravda, že je zákon polovičatý. Ze zákona je povinné označení psa mikročipem (§4, odst. 3 zák.č. 166/1999 Sb.), a to již před jeho nabídkou k prodeji, nebo předáním psa novému chovateli, nejpozději však do 3 měsíců věku. Stejně tak je již platná povinnost zapsat psa do informačního systému centrální evidence (§5e, 5f a 5g zákona č. 166/1999 Sb.) v rozsahu číslo mikročipu, pohlaví psa, jméno, příjmení, adresa a telefon chovatele (vlastníka) a údaji o vakcinaci proti vzteklině. Rovněž je stanovena povinnost hlásit změny vlastnictví zvířete, nebo změnu bydliště. Povinnost zapsání údajů do registru je stanovena jak vlastníku zvířete, tak ošetřujícímu veterinárnímu lékaři. Zápis do registru má provádět veterinární lékař. Tato povinnost platí již dva roky, ALE...
- je pravda, že centrální evidence psů doposud nefunguje. Hlavní vinu za to nese Ministerstvo zemědělství a Komora veterinárních lékařů, která doposud nezajistila provoz registu. Přesto povinnost zapsání platí jak pro chovatele zvířete, tak pro veterinárního lékaře. Na druhou stranu máte stále každý možnost si nechat zapsat psa do libovolného fungujícího registru, nebo si nechat vystavit Petpas, kdy vás veterinář automaticky zanese do databáze petpasů.
- je pravda, že je hrubě zanedbána informovanost veřejnosti o systému a způsobu jeho fungování.
Pokud to tedy shrnu, pak každý chovatel by si měl zajistit zapsání svého psa do databáze registru, kterých je aktuálně na výběr větší množství. Pro vyhledání majitele se musí jednat o databáze on-line dostupné, lokální databáze jednotlivých obcí a veterinářů nemají pro dohledávání nalezeného zvířete v podstatě žádný význam. V aktuální době platí, že není možné se spoléhat na to, že za vás registraci provedl někdo jiný. Je to jen a jen vaše zodpovědnost. Dále platí, že údaje v registru musí být aktuální a je tedy třeba myslet na případné změny bydliště či čísla telefonu.
Chápeme, že jsou určité skupiny osob, kterým jednoznačná identifikace zvířat vadí a ještě víc jim vadí jejich propojení s konkrétními lidmi, protože jim to zkrátka kazí kšefty. A proto se snaží ze všech sil celou záležitost znevěrohodnit. To neznamená, že by byl systém označování zvířat mikročipy špatný a rozumný majitel zvířete jistě dokáže využít přednosti této metody ve prospěch svých mazlíčů.
