14/09/2023
Bad Boss Lady dnes slaví osmé narozeniny...
Každý rok jsme slavily něco jiného, někdy patnáctou procestovanou zemi, jindy úspěchy ve sportu či práci.
Letos to bude jednoznačně ve znamení "zvládly jsme ještě i osmé narozeniny a když trošku překonáme statistiky, možná budou deváté."
Nepodceňujte preventivní prohlídky svých psů, ale ani nečekejte zázraky, to by mohlo být motto letošního roku. Jestli si vybavujete story z letošního března (kdyžtak je tu hned o dva příspěvky níže), na přelomu zimy a jara jsem řešila, že se pes chová zvláštně. Tehdy nakonec preventivní vyšetření ukázalo, že mu nic není, dělali jsme v únoru i sono. A zvláštní chování jí přešlo, dočasně.
V dubnu se zas vrátilo, měla asi dvě epizody, kdy se jí nechtělo ž**t, pak se jí nechtělo pro změnu nic dělat... Ale obojí jen na pár dní a přešlo to.
V květnu to ale přišlo ve velkém, z ničeho nic nechtěla ž**t ani piškoty. Zajely jsme proto na veterinu, kde se dělaly krve, moč, prohlídka... Hmm, měla jsem asi tři dny na to odevzdávat diplomku, takže jsem nad tím mávla rukou, že prostě snad jen něco blbýho sežrala, dostala injekce na uklidnění žaludku a jela jsem domů. Druhý den skutečně pes zas fungoval normálně, žral, běhal, takže ok, zkrátka jí nesedlo maso. Týden na to opět, kolaps, nechtěla ž**t, blila, průjmovala. Další cesta na veterinu s důkladnější prohlídkou odhalila veliký nádor v břiše na uzlinách, možná se zasaženými střevy a dalšími orgány. Prvotní odhad byl - tohle zachránit už pravděpodobně nepůjde.
Stály jsme před velkým rozhodnutím, jestli to nechat plavat a nechat jí dožít těch pár týdnů, pokud začne alespoň ž**t, a nebo do ní nacpat pár desítek tisíc, aby se zjistilo, jestli neexistuje aspoň malá šance.
Dala jsem jí čtyři dny, kdy jsem do ní každý den cpala prášky na bolest, sledovala, jak je nešťastná, malátná a nic nechce, nežere. Vnucovali jsme jí tu cokoliv, o čem jsme doufali, že to sežere. Instrukce z veteriny totiž zněly, že aby mělo smysl řešit léčbu, musí začít ž**t. Ten nádor se pravděpodobně v těle hýbe a různě na střídačku tlačí na různé orgány, takže jí je blbě, ale současně jí blbě být nemusí, stačí když se zas pohne správným směrem. Ale pokud nezačne přijímat stravu, nejde začínat ani s žádným případným řešením.
Párečky, piškotky, grilovaný kuřata, jogurty... Obvykle se nám akorát podařilo do ní dostat třeba půl párku s lékem, ale nic víc.
Poslední den, kdy jsem byla rozhodnutá, že to ukončíme a dál jí trápit nebudeme, se konečně rozežrala. Myslím, že jsem nikdy víc neoslavovala, že je ochotná sežrat aspoň šunku.
Za pár dní zesílila a vypadalo to, že jí nic není, kdyby člověk nevěděl, co se v tom břiše skrývá. Rozhodla jsem se to proto risknout a zajely jsme na onkologickou veterinu, kde se provedla biopsie a další vyšetření s velmi smutným výsledkem.
Karcinom análních žlázek, metastáze rozsáhlá velká na uzlinách, zasahující do aorty a až k páteři. Nádor je to zhoubný, neléčitelný, vyndat téměř určitě nepůjde, možná když bychom jely ozařovat do Vídně (odhad ceny 350 tisíc), tak pak teoreticky... Průměrná délka života od diagnozy tři měsíce. Jediné, co to může trochu prodloužit, budou chemoterapie, což bude stejně stát tisíce měsíčně.
Protože jsem tou dobou akorát ještě státnicovala, neměla jsem vůbec kapacitu řešit, jestli to dává rozum nebo ne a prostě jsem si potřebovala koupit trochu času na rozmyšlenou, šla jsem do té chemoterapie. Překvapivě musím říct, že to bylo lepší, než jsem čekala. Pes dostal infuzi, dvě hodinky jsme si poseděly na veterině, a pak dobrý, vesele vyskočila a sežrala piškoty za odměnu a naprosto veselá a plná energie pak fungovala. To mě docela nabudilo pozitivní energií, že jsem šla i do druhé chemoterapie, která proběhla ještě líp, a pes dokonce poprvé od března vypadal i fungoval jak zdravý, běhal, bez problémů.
Ale stejně během těhlech dvou měsíců vždycky tak dohromady třeba 4 dny strávila tím, že stála někde v koutě, hlavu svěšenou, blila a nebo průjmovala. Při další návštěvě veteriny ale průlomová informace. Operace by možná šla, jeden doktor v Hradci si na ní troufne... Rizika to přináší, ale v našem případě není moc co ztratit. Chemoterapií jsme si koupily jen odklad rozhodování, ne moc času.
No, nebylo mi dobře, když jsem jí tam vezla, musím říct. Hodně jsem se složila, jestli dělám dobře, a jestli jí na poslední týdny života jen zbytečně nebudu trápit.
Nebudu vás trápit popisem, ale vyšlo to dobře. Mateřský nádor je pryč, zbylo asi 30 procent nádoru metastáze, který je příliš vrostlý do pánve kolem aorty, že ho nešlo odstranit, a postoj veteriny HK Vet v Hradci naprosto bombový, psa mi předali v psychické pohodě, veselého, stehy pevné, ani chvíli to nevypadalo, že by jí něco po operaci bolelo, a to měla otevřené celé břicho i zadek.
Prvních pár dní sice bylo krušných, otekla jí operovaná noha a měla průjem, a svěrače ještě nefungovaly, takže na pobyt v bytě skutečně záživných pár dní. Po týdnu ale v podstatě jak kdybych měla zpátky zdravého psa.
Dneškem, kromě jejích osmých narozenin, kterých už se dožít neměla, je to přesně 5 týdnů od operace.
Poprvé od cca dubna si chce zas hrát, poprvé je veselá, akční, chce se případně i prát :D, od operace neměla ani jednou blbý stav, že by jí bylo špatně nebo neměla energii. Překonaly jsme statistiky!
Vyléčená ale pochopitelně není, to ani nejde. Udržujeme jí 3x týdně na tabletové chemoterapii Palladia, a udržovat budeme buď dokud to bude fungovat, nebo dokud nedojdou finanční toky (Z toho psa se za poslední rok stala zatraceně drahá záležitost)
Základní je, aby zbytek nádoru, který v ní zůstal, nerostl, a aby se nerozvíjely nové metastáze. To může trvat klidně jen týden a ve skutečnosti je to zvíře, které se akorát válí v posteli, prakticky před smrtí, a nebo můžeme mít před sebou i třeba dva roky. Nyní už je to jen a jen na ní.
Chtěla bych dodat ještě takové dva poznatky. Až zas někdo bude tvrdit, že chtěl ušetřit za psa s PP těch deset tisíc rozdíl - v životě psa skutečně můžete narazit na situace, kdy deset tisíc frknete na veterině několikrát týdně... Mělo by se s tím počítat. A mimochodem, nádor, který má, není dědičný, je to zkrátka prohra v loterii, prostě jsme měly smůlu.
A ten druhý - čévéčka jsou nezmaři. Přežila spoustu statistických odchylek "do týdne je mrtvá", krevní hodnoty někdy vyskakovaly z tabulek, chvílemi měla ležet na zemi bolestí a ona místo toho zkoušela, kudy utéct z veteriny oknem... A čtyři týdny po náročné operaci s námi přešla Šumavu, 140 km, spala venku a krom zmožené fyzičky, kterou jsme ztratily obě dvě, úplně v pohodě.
A ačkoliv jsem na jaře rušila všechny akce s definitivní skepsí, že už se nikdy do provozu nevrátíme, právě přemýšlím, jestli letos stihnu alespoň nějaký trek, a jestli ne v ČR, tak se definitivně musíme dostat na prosincový dogtrekk k Barceloně na Montnegre (kdyby někdo zvažoval účast, a zajímaly ho detaily, klidně pište, buď odpovím a nebo přesměruji na pořadatele :))
Takže, držte nám palce.
