16/05/2021
14.4.-13.5.2021 První měsíc. Je to měsíc, co jsem se dostala z východoslovenské vesničky sem do Prahy. Byl pořádný skok a popravdě si ještě trochu zvykám. Musím se pochlubit některými úspěchy. Dokonale jsem zvládla venčení. Doma žádná loužička, i když to máme občas jen tak tak a musím říci, že jízda výtahem mému komfortu s plným močákem nepřidá.. Ty rozjezdy a vraždění... Bobek, jak tomu říká Daví, ještě nemám úplně tuhý, ale vůbec mě to netrápí. Venku jsem často na volno, pochopila jsem, že Tatí dělá ohromnou radost, jestliže se na něj podívám, když zavolá mé jméno a také pokud přiběhnu, když zazní " ke mě." Tatí mě hladí, usmívá se, občas i nějaký ten pamlsek dostanu, ale hlavně z něj cítím radost. Běhám pro míček a tahám se o uzlik, což mě baví a už jsem si dovolila i se trochu odvázat a vrčela jsem při přetahování. Nebyla jsem si jistá jestli můžu, ale Tatí se pak taky rozdováděl a bylo to super, tak myslím, že to vrčení bude v pohodě. Mám tu už spoustu psích i lidských kamarádů. Sousedku Bublinu, což je specialistka na čmuchání, v tom je opravdu jednička, a také na skákání přes překážky na psím hřišti. Pak tu chodí spousta pejsků, které neznám jménem, ale po čuchu je poznám perfektně. Jeden den mě a Kubího naložil Tatí, do auta a vyrazili jsme, dle jeho slov na sever. Tam na mě čekalo opravdu veliké překvapení. Mohutný obří rottweiler Spíďák. Po několika minutách vrčení a nedůvěřivosti, jsme se skvěle proběhli po veliké louce, vlastně to bylo poprvé, co mě Tatí dopřál tolik volnosti, ale jak mi pak říkal: " Jsi moc hodná holka Funky, jsi naše zlatíčko." Spíďák mě jen jednou upozornil, abych nebyla tak hrr. Hezky psí řečí, drobně zavrčel a tělem mi dal najevo, kde je hranice. Ale nebyl moc hravej.. hrát jsem si začala až v místě zvaném Hořice, kam jsme odjeli v plné sestavě Mami, Mára, Kubi, Daví, já i Tatí. A bylo proč jet s celou smečkou, protože tam na nás čekalo setkání s jinou smečkou, tedy tak jsem si to myslela prvních pár okamžiků. Pak mi čumák prozradil, že to je druhá část obří smečky.. páni, tak velkou rodinu jsem nečekala.. hned u auta jsem si všimla rozcuchaného černého psa, kterého držel na vodítku muž velice podobný Tatímu, jeho bratr Lubča, psék se jmenuje Allan. Náš první kontakt byl trochu nervózní, ale při společné procházce jsme si padli do oka a pak jsme řádili na zahradě u Babí a Dědy. Babí je mazlivá a pečující, stejně jako Mamí u nás doma. Děda je pohodář s pamlsky. Fífa a Lubásek, jak mi nos prozradil, děti Lubči, jsou úplně jiní než Mára a Kubí. Vytváří daleko méně pohybu a jsou jemnější při mazlení. Na zahradě jsme s Allanem hodně řádili, ale nešlo se nám uvolnit a tak jsme spali obě noci u Miluš a Zdeňka, což jsou nejstarší členové smečky, jsou laskavý a rozmazlují mě. Zatím trochu bojuji soudem lovce v sobě.. Doma se snažím doběhnout zajíce, ale zatím mi unikají. Ale co mi a hlavně Mamí a Tatí dělá starosti, je fakt, že menší psi ve mě občas něco vzbudí, ani nevím jak to popsat, jestli dominance, nebo špatné zkušenosti, nebo teritoriální chování, ale už jsem dvakrát zaútočila na menšího pséka a navíc obě byla štěňata. Naštěstí bez následků. Tatí mě stáhl k zemi a podobně jako pes mi naznačil, že je to za hranou.. jen nevím, jak to dopadne příště.. no budeme na tom určitě pracovat, abych byla stále Zlatíčko.. a ještě něco, už mi krásně zarůstají jizvičky na čumáku, jsem krasavice ;-)
