Skunkless

Home
Skunkless

Jmenuju se Skunkless (čti Skankles) a jsem pes. Teda jako fena. Založila jsem si psocky, po vzoru zahraničních psisek.

Všichni potřebujete moje láskyplný virtuální voblíznutí.

28/10/2022

Tak jsem byla ve škole! Ne v žádný pro pejsky, normálně v tý lidský. Úplně normální ta škola ovšem nebyla, takže se mi tam moc líbilo. Jako první plus bych uvedla, že škola je u rozlehlého lesa. Ten vidíte a hned se vám chce běžet, čmuchat a střídat to furt dokola, seč vám síly stačí. Podle mě mohli ty učebny umístit rovnou mezi stromy a bylo by to taky moc pěkný.

 Určitě vás zajímá, co jsem tam dělala a jak se to vlastně stalo, že pes šel do školy. Jelikož ta škola není normální, ale svobodná, namísto učení si tam pouští filmy. A na ty filmy se za děti koukají rodiče. No fakt, natuty! Tuhle středu tam sjížděli Svobodné děti - dokumentární film, což Markéta vypátrala už s předstihem a vymyslela, že si tam chceme udělat výlet. Já si prvně nebyla jistá, jestli chci do školy, protože jsem o nich slyšela už i dost hrozné věci, ale když jsem se dozvěděla, že je tam plno dětí, hned jsem byla pro.

Jelikož v Liberecká Sudbury škola si dělají co chtějí a nesmějí si tam dělat co nechtějí, prvně hlasovali, jestli za nimi můžu přijet. Rozhodli se správně.   Přijely jsme odpoledne. Některé děti drandily venku na koloběžkách a zvědavě si nás prohlížely, ale většina jich byla uvnitř, tak jsem Markétu neomylně vedla k hlavnímu vchodu.

Děti tam byly malé, velké i úplně dospělé. Obklopovaly mě jako hejno rybiček a já chtěla všechny najednou očuchat a pozdravit. Hned na začátku si nás adoptovala jedna sympatická malá Madlenka. Na Markétu si vzala telefonní číslo a starala se, aby mi ani chvilku nechybělo mazlení. Skamarádily jsme se bezodkladně.

Děti voněly moc hezky a osmáci degu taky.   Sotva jsme přišly, někoho napadlo, že půjdeme ven. Bylo hezky, tak většina z nás šla bosa. Děti mi ukazovaly různé druhy mechů (jeden mi docela chutnal) a svá oblíbená místa. Když jsme si prohlíželi hřiště na louce před školou, vylezlo z okna dítě a volalo: „Společný úúúúúúúkliiiiiiid!“. Všechny venkovní děti se vydaly dovnitř, a my s nimi. Každé dítě něco uklízelo. Hned jsem vycítila příležitost a snažila se nabídnout na vytírání jídelny, ale Markéta mě má už přečtenou, takže jsem sotva stihla slíznout kus těstoviny a pár menších drobečků neznámého původu. Trvala jsem alespoň na tom, abychom důkladně prozkoumaly každou místnost, ale k mému velkému zklamání děti zřejmě mimo vyhrazený prostor nejedly.  

Každá místnost měla svůj účel. Kdo chtěl řádit šel do Rušné, kdo potřeboval klid, uvelebil se v Tiché. Na dveřích kosmetického salonu sice byla cedulka, že tam smí jen holky, ale ve škole jsem zahlídla i fakt moc pěkně nalíčený kluky. V hlavní společenské místnosti jsem olízla plastového dinosaura a pak jsem se snažila zkontrolovat tříděný odpad. Odpoledne se začali objevovat rodiče, nejspíš si taky chtěli pohrát, než se budou učit filmem. Během promítání jsme šly do lesa, protože si Markéta naivně myslela, že když se vyběhám, budu pak při besedě po filmu klidně ležet.

Na procházce Markétě zazvonil telefon.

 „Čermáková, prosím?“
„AHOJ!“
„Jé, ahoj! Já ale nevím, kdopak mi volá.“ 

*chvilka zadumaného ticha*

„No přece JÁ!!!“ řekl rozesmátě dětský hlásek. Byla to Madlenka a potřebovala vědět, kdy už přijdeme. Když jsme dorazily, vysvětlila tatínkovi, že chce ještě zůstat ve škole, tak jel tatínek domů sám. Madlenka mě hezky hladila a taky měla samé dobré nápady - každou chvíli mi chtěla dávat pamlsky, takže bylo vidět, že mi moc dobře rozumí. Na besedě po filmu jsme si chvíli všichni povídali o tom, jak nám to svobodné vzdělávání náramně vyhovuje. Já jsem Markétě střídavě olizovala obličej a snažila se nenápadně odplazit ke stolům, na kterých děti měly svačinky. Než se mi to povedlo, byl konec a Madlenka nás šla doprovodit k autu.

  „A přijdete zase zítra?“
„To bychom moc rády, ale zítra bohužel ne.“
„Tak pozítří?“ nedala se Madlenka. „Já bych chtěla, abyste sem chodily!“   

To bych chtěla taky, obzvlášť kdyby Markéta nechala rozdávání pamlsků na Madlence. Markéta mně i Madlence slíbila, že zase někdy přijedeme. Doma jsem si vyžádala druhou večeři a pak se mi zdálo o svobodné psí škole Psudbury.

23/09/2022

Do životopesu si můžu přidat další dovednost - jsem modelka. Na módní přehlídce při sousedských slavnostech jsem šla jako doplněk šatů By Veru - Veronika Trkolová, které na sobě měla Markéta. Červená mi sluší, ostatně jako i všechny ostatní barvy. Nebyla jsem si moc jistá tím oranžovým obojkem pod šátkem, ale jiný jsem doma nenašla.

Když Markéta říkala, že si na mě vezme ucho, myslela jsem, že si ze mě dělá prču. Bylo to to nejkratší vodítko, jaké jsem kdy viděla, pro očuchávání okolních zajímavostí naprosto nevhodné. Slíbila ale, že mi ho připne až na místě a hlavně jsem chtěla už co nejdřív vyrazit, tak jsem souhlasila.

Spolu s Petrem jsme došli na náměstí a tam bylo docela jinačí náměstí než obvykle. Sešli se tam snad úplně všichni a nejspíš ještě někdo navíc. Chodilo se po silnici, kterou většinou jen krátce přecházíme. Všude stály divně velký a divně stavěný psí boudy pro lidi, podobné těm, co už znám z farmářských trhů. Říkali tomu stánky. Nejvíc se mi líbily ty s jídlem a dost mě mrzelo, že mi Markéta neumožnila uklidit jim v okolí.

My modelky jsme se šly připravit a Petr musel čekat venku s ostatními, než zase přijdeme, ale už načančané. Poctivě jsem se snažila očuchat všechny modelky, stejně jako získat co možná nejvíc pohlazení. V zázemí byl frmol, točily se tam sukně, vázaly stuhy, chystaly se deštníky a upravovaly klobouky. Všechny jsme chtěly být nejkrásnější a to se nám povedlo!

První modelka šla první a tak dál. My s Markétou byly až někde ke konci, a to na nejlepší možné pozici! Hned za dvěma báječnými holkami, které mě mají rády. Z toho jsem byla nadšená, protože modelek tam bylo hodně, ale ty nejlepší místa jen dvě a z nich celé jedno připadlo právě nám!

Markéta věděla, že půjdeme někam a někam a pak zase zpátky a prý to okoukáme od takylidí před námi. Já neměla žádné obavy, protože si cestu snadno vyčmuchám. Přišla na nás řada, tak jsme se usmály a nesourodým krokem vyrazily doprostřed davu.

Dav už trochu znám, ale ne moc dobře. Navíc se zdá, že je pokaždé jiný. Umí mě překvapit náhlým potleskem, ale překvapení už taky znám a tak mě nepřekvapí, když jsem nečekaně překvapená. Tenhle dav se na mě přívětivě usmíval a celou dobu se na mě koukal. To se mi líbilo. Chtěla jsem si ho očuchat zblízka a tak jsem to vzala prudce doprava, protože moje napětí se už nahromadilo příliš a nebyl čas čekat.

A tehdy se to stalo poprvé.

Markéta mi šlápla na nohu. Zjevně jsem přecenila její schopnost rychle reagovat na změnu směru, přitom jsem si myslela, že jsme to už cvičily dostatečně. Kníkla jsem, aby si dávala větší pozor. Ještě že chodí bosa. Napadlo mě, že možná nebyla zvyklá koukat přes ta červená kolečka. Pak Markéta chtěla abych si sedla, ale já nechtěla. Když jsem ale viděla, jak moc velkou radost by jí to udělalo, tak jsem si nakonec sedla. Odměnila mě, což podle mě mohla dělat klidně celou dobu, já bych to stíhala i za chůze.

Lucie Velichová jsem se asi taky líbila, protože si mě fotila, ale já vůbec neměla čas pózovat, protože jsem se potřebovala zajímat o všechno kolem. Myslím, že jsme šly moc rychle, protože jsem nestihla oblíznout vůbec nikoho a neměla možnost se věnovat všem těm lidem, kteří se se mnou podle mě chtěli přivítat. Pak jsem v davu našla našeho Petra o kterém jsem to věděla tutově, tak jsem rozhodla že odbočíme. Jenže Markéta se zrovna usmívala někam nahoru a zase mě zašlápla, no toto! Musím říct, že jsem od ní čekala lepší statistiku, když se chlubila, že má s modelingem zkušenost z festivalu v psychiatrické léčebně Mezi ploty (Official Site).

Celou tuhle zábavu pro nás vymyslela moje kámoška Veronika Trkolová. Že jsme kamarádky poznám podle toho, že mi hezky voní, radostně mě vítá a jsem jediný pes v Hradišti, kterému zatím nabídla spolupráci. Pokud vám Veronika a její šaty taky voní, můžete jí do konce září posílat hlasy v klikací hře Český Goodwill: https://www.cesky-goodwill.cz/nominace/1171/by-veru/

Kdyby totiž vyhrála, tak bude první a dostane ocenění. To je nejspíš něco jako pamlsek. Nemáte náhodou nějakej?

01/09/2022

Nevím, jestli mě víc překvapilo jet prvně lanovkou nebo že jsem neměla chuť na koňské koblihy. To bylo tak, den nám začal kolem šesté, kdy jsem chtěla ven. Pak na chvíli zase skončil, protože Markéta chtěla dovnitř. Ještě drobet jsme si ve stanu pospaly a pak ten stejný den začal znovu.

Markéta mě vzala do záchodové kabinky. Chodím tam ráda, jen mi dost vadí, že je mi bráněno dostatečně se seznámit se záchodovou mísou a obsahem odpadkového koše. Když se Markéta znovu zacibulí do oblečení, přesuneme se k umyvadlům. Tlapky se mi tu nemejou, jen Markétě.

Milá slečna nám připraví kávu a OPATRNĚ MÁM HORKÝ NÁPOJ jdeme přes terasu ke stolu. Hraju si s klackem, který jsem si tam objevila včera. Pak je to votravný. Nic se neděje, ale přitom vím, že bude. Začínám být neklidná, abych ten začátek nepromeškala. Markéta vyndavá věci z krosny a dává věci do krosny. Situace se značně zlepší, když mi dá okurku. Pak přijde začátek a já ho stihnu.

Jdeme směrem, kam jsem chtěla vyrazit už včera. Nahoru. Markéta se na mě omluvně usmívá, když si v kopci dává pauzu jen chvíli po té předchozí. Dvakrát minu koňské h***o a vůbec se ho nesnažím sežrat. Překvapeny jsme obě, těžko říct, která víc. Dojdeme někam a je tam ohniště, prázdná bouda, posezení, sloup s cedulkami od lidí nahoře a se zprávami od psů dole. Špičák - jižní sedlo. Čteme si. Markéta se ujistí, že jdeme správně. Prý po nějaké její vrstevnici. Že jako dojdeme skoro až nahoru, ale ne úplně, pak půjdeme dolů na druhé straně kopce a dojdeme k lanovce, což jsem nevěděla jak vypadá, ani voní.

Jak voní svoboda však vím docela určitě. Hurá, běžím! Jů, klacek, jů kopec, jů výkaly, jů jů jů! Markéty ledvinka má čtyři zipy. Jen jeden z nich ukrývá moje odměny. Ten zvuk poznám mezi všemi ostatními zipy světa. Při tomhle výletě se otevírá často, miluju tenhle výlet!

Došly jsme do Albrechtic. Markéta zamyšleně koukala na vrchol Špičáku a doufala, že lanovka skutečně pojede. Už když jsme se blížily z dálky, viděla jsem, jak tam nejede vůbec nic. Markéta to ale chtěla od někoho slyšet, protože tam včera prý volala, a říkali, že jede! Jede, ale ta druhá, jste na špatné straně kopce, řekl pán, jehož sklad jsem toužila prozkoumat. Poradil nám, jak lesem snadno dojít na správné místo a tam jsem ji poprvé spatřila.

Vrněla a skřípala, nebylo jasné, kde končí a kde začíná, ani co všechno umí. Seznámily jsme se přes terasu hospůdky, kde jsem mohla sledovat, jak to celé funguje. Většinou jela jen lanovka, občas vezla lidi nebo kola. Mou plnou pozornost si získala, když Markéta ukazovala na lavičkové chapadlo lanovky, které se k nám blížilo, a navrhla, ať na něj vyskočím. Odvážně jsem tomu vyběhla naproti a rychle to ulovila předníma. Mělo to ale větší sílu. Markéta si na to sedla a tak jsem tý neznámý vobludě svěřila i svoje zadní, včetně ocasu. Pak se sklopila zábrana, která mi v ničem nebránila, a země začala být divně daleko.

Pro jistotu jsem se trochu přitiskla k Markétě, zatímco jsem studovala, co se děje. Dělo se to, že se nedělo nic a zároveň jsem letěla a stromy kolem mě tančily. Markéta říkala, že je to bezpečné, protože jsem šikovná a taky mám postroj cvaklý na její sedák. Ale myslím, že větší důraz kladla na to, že jsem šikovná. Cestou jsem viděla legračně maličký lidi a taky normálně velkou celou tu rodinu z hospůdky, která jela dolů, když my letěly nahoru. Všichni jsme si mávali. Občas jsme byly hodně vysoko, někdy jsme zpomalily a jednou docela zastavily. Prý by nám taky zastavili, kdybychom to potřebovaly, ale my to nepotřebovaly, protože jsme šikovné.

Kdyby to bylo na mě, ten konec už doskočím, ale Markéta trvala na tom, že pod nohama potřebujeme mít zemi, než vystoupíme. Pak jsme se společně radovaly, protože umím další dopravní prostředek a taky že hospoda má otevřeno. Markéta si dala pivo, koukla se do mapy a vyrazily jsme blbě. Zjistila to, až když jsme sešly úplně dolů do Albrechtic. Dneska už podruhé.

Měla pocity, to já poznám. Poslední dobou ale zkouší nějaký nový techniky a prý aktivně snižuje svou nasrabilitu. Nečekaně brzo se tedy rozhodla, že to je supr, koneckonců není nad to se ztratit někde, kde to dobře znáte a umíte se vrátit zpátky. Připojila mobil k powerbance a vyrazily jsme zase vzhůru. Cestou trénovala orientaci v mapách a začala si věřit dost na to, abychom zpět šly jinou cestou. Tahle už nebyla modrá, a na mapě ji značily jen přerušované čárky. Sbíraly jsme ostružiny. Chtěla jsem se zapojit, protože už umím sbírat borůvky. Markéta mě ale nutila sedět a čekat, než mi to nasbírá sama. Její obavy ohledně trnů samozřejmě chápu, ale copak už zapomněla, že jsem šikovná?

Dorazily jsme někam, kde už to znám z předtím. Jo, byl to Špičák - jižní sedlo. Mrkla jsem na sloup, co je novýho, a pokračovaly jsme dolů, tentokrát na správný straně kopce. Za chvilku už byl vidět kemp a já věděla, že v kempu je náš stan a v něm moje granule. Dostala jsem jich fůru. Mňam, to mi bylo krásně. Za chvíli mi Markéta netelepaticky vyslala zprávu, jestli chci ještě papat. NO TO CHCI VŽDYCKY! Den dvakrát začal, musí i dvakrát skončit a můj den dnes končí večeří, říkám. Mňam. ❤️

30/08/2022

Tentokrát jsme vyrazily na sever. Když jsme vystoupily ve městě Tanvald, čekaly nás jen tři kilometry do kempu. Postavily (no dobře, já ne) jsme stan na hezké rovince před chatami. Hlavu máme dolů jen trochu a prý se to dá vykompenzovat. Pod námi je ohniště, okolo březový háj a vpravo tři teepee. Jsme tu jediný stan se spacákem pro psa. Když to Markétě diktuju, od karavanů se line melodický zpěv s kytarou, prý krásně doplňující Markétin rum (při výrobě tohoto rumu nepřišla k újmě žádná bramborová slupka). Hned vzpomíná na táborové ohně a různé akce s živou hudbou.

Já se postarala o to podstatné - jídlo. Do hodiny od bežné večeře, jsem Markétě dokázala úspěšně odeslat telepatickou zprávu, že POTŘEBUJI JEŠTĚ ŽRÁT! A tak mi dala. Usmívala se nahlas, myslejíc na to, že jsme vyrazily v pět a můj náročný den tedy prozatím nebyl schopen vykázat více než tři hodiny akce. Část jsem realizovala pospáváním ve vlaku, zbytek obdivným čmucháním zdejších stop. Že jsem tahala za vodítko jsem si ani nevšimla, to registruje jen Markéta. LifeHack: nepřipínej mi vodítko a nebudu Tě tahat, slibuju! 😍

Hvězdy svítí, světelného smogu je tu málo, Markéta si před stan rozloží podprdelník. Posílá mě na místo, což je teď můj luxusní kulatý outdoor pelech, jehož kvality jsem doposud neměla možnost plně docenit, ale já se stejně raději stulím na karimatku, poblíž mojí Markéty.

Jsme jinde. Ale jsme tu spolu. Prý to má být hezký výlet pro mě i pro ni, tak jsem zvědavá, kdy mě teda konečně pustí na volnoběh. To mám totiž nejradši.

Markéta se na mě ještě musí vyladit, já jsem s ní už sladěná dokonale. Až odloží všechny ty nesmysly, jakože nemůžu každého oblizovat (já dobře vím, koho mám oblizovat!), nebo že z důvodu bezpečnosti mě má na vodítku, tak to bude parádní.

Nakonec jen odložila vodítko a otevřela plátěnou tašku, ze které na mě celou dobu voní sýr. Uzený. Odvracím hlavu a chci odletět na Mars nebo aspoň nemuset čmuchat jídlo, o které se se mnou nikdo nepodělí. Dala mi obal!!! 🙈Vylízávám vůni uzeného sýra, zatímco ona ho do sebe láduje s bagetkou.

Hvězdy září ještě víc. Brzy půjdeme spát, protože zítra je důležitý den. V místní zásilkovně mě čeká kilo výcvikových pamlsků z hmyzáků a ty já ráda! Dám vědět, že chci radši ještě ven, a tak jdem. Nakonec je z toho házení klacků, takže jsem nadšená.

Ochotně se vracím a před stanem si klacek ještě trochu požvýkám. Nakonec si lehnu na místo a sním o fialovém Pulleru, který si zítra vyzvedneme spolu s hmyzáky. Posílají rovnou dva, takže se nemusím žinýrovat a hned jim dám zakusit svoje Alpy. Spím. Skoro. Než úplně usnu, napadne mě, že příště bych mohla napsat o tom, jak si Markéta na trek nevzala ani jedny ponožky, chi chi. Ale teď ne, dostala jsem druhou večeři a čí granule jíš, toho píseň štěkej.

26/07/2022

Měly jsme jet vlakem v sedm. Já to nevymyslela, samozřejmě. A bývala bych to snadno stihla. Jely jsme vlakem v devět. Těsně. Na nádraží jsme dorazily jen několik vteřin před vlakem.

Že jedeme na velký výlet poznám hned. Jakmile Markéta začne balit věci do své 85 l krosny, vím že budeme pryč minimálně přes noc. Když mi šeptala do ouška, že jedeme na jih, představovala jsem si pochopitelně moře. Jak budu plavat s delfíny, podvodně vyštěkám žraloka a zakousnu mořskýho ježka.

Ze severu do Prahy jsme to zvládly bravůrně. Markéta mě ujistila, že máme čas zaskočit do její oblíbené kavárny v Růžové a cestou zpět mě povzbuzovala slovy: „Teď nečuchej, spěcháme!".

Nejraději jezdím vlaky Arriva, ale tenhle byl jiný. Byla tam tenká ulička, ve které nemůžete nosit širší karimatku, než má Markéta, a na druhé straně prosklené lidské boudy. Markéta se koukala do každé, kterou jsme míjely, ale voněla jí až ta úplně poslední. Mně taky. Byly tam dvě malé děti a babička. Nevadilo jim, že jsem pes a zaberu jim všechno místo na zemi, protože děti měly krátké nožičky a babi byla hodná. Všichni si se mnou hráli a ta milá holčička se se mnou chtěla dokonce podělit o chipsy. Markéta bohužel zrovna dávala pozor.

Když jsme najednou vystupovaly, zdálo se mi to jako nečekaně krátká cesta. Čekala jsem, že vyskočím z vlaku a tlapkami se ihned ponořím do nesnesitelně rozpáleného písku na pláži, načež se skočím schladit do slané vody plné vln. Proto mě trochu zmátlo, že jsme vystoupily v Táboře.

Ani jsem se nestihla kouknout na místní psinternet nebo vyčůrat, a už přijel Karel. Do auta jsem se, po řádném přivítání, způsobně posadila a několikrát solidárně nabídla, že budu řadit. Pak jsme nabrali dalšího Karla, jih je jich plnej. Znám je oba. Jeden se mnou dělá srandu, druhej je srandovní sám. Ten první mi házel tenisák a učil mě výt, ten druhý volal: „Neeeeee! Nech mě beeeeejt!", když jsem mu oblízla v trenkách obnažené kulky.

Celkově vzato je tu pěkně. Rybník na dosah, zahrada k dispozici a vedle bydlí bíle chlupatý Míša, který kvalitně utíká z domu. Dnes jsme ho potkaly, ale vyhnul se nám obloukem, asi ho zaskočilo moje sebevědomí. Místní tráva mi chutná, už jsem potkala některé kočičky a doufám, že slepice za plotem konečně začnou spolupracovat. Teď spím, abych nabrala síly a příště dohodnila toho divočáka, co mi tuhle utekl.

17/07/2022

Kam koukáte při usínání? Markéta mě prý letos naučí spát skoro všude. Dneska spíme na protipovodňovém valu a koukáme na Státní zámek Mnichovo Hradiště. Za námi roste dub a nebe je plné hvězd, které se nechtějí nechat vyfotit. Je tu hodně klid. A taky trochu ruch, protože slyšíme dálnici. Ale Markéta říká, že stačí trochu přivřít uši a můžeme si představovat, že šumí moře. To sice neznám, ale šumí asi hezky.

V noci teplota může klesnout k deseti stupňům. Vůbec nám to ovšem nevadí, protože máme dobré spacáky. Já mám teda o dost lepší než Markéta. Má voděodolnost 10.000 vodních sloupců, vrací mi moje vlastní teplo a můžu ležet na něm, nebo si zalézt dovnitř. Navíc je kulatý! To máme rády obě.

Když se večer Markéta rozhodla a začala balit krosnu, byla jsem překvapená. Na výlety většinou vyrážíme mnohem dřív! Měla jsem ale radost, protože tu já mám skoro pořád, jelikož je to můj nejoblíbenější stav.

Obrovskou radost jsem měla taky když jsem zahlédla tu kočičku. To už moje Markéta všechno hezky na místě vybalila, a měla mě připnutou na sedáku. Já zahlídla bílou kočičku a málem jsem Markétu teleportovala do vedlejší obce. Nakonec jsem jí jen rozlila pivo.

Když spíme venku, Markéta si hodně odpočine. Já naopak hrozně dřu! Celou noc nás hlídám a kontroluju okolí, takže druhý den jsem dost unavená a potřebuju spát. Prý si na to zvyknu, až vyrazíme na ten čundr.

Spočítala jsem hvězdy na nebi a je jich tolik, jako granulí v novém pytli. Myslím, že za ten matematický výkon si zasloužím odměnu v přepočtu jednu dobrůtku za každou hvězdičku.

Tak se hezky vyspěte a ať máte ráno taky plnou misku! 😍

28/06/2022

Dnes jsem zachránila ptáčka. Nebo ho Markéta zabila, jak říkal ten policajt. Nevíme. Šly jsme domů a na rohu našeho paneláku se Markéta zasekla a chtěla kousek vrátit. Původně si totiž myslela, že na zemi leží mrtvý ptáček, ale pak ji napadlo, že by mohl být naživu. A taky že jo.

Koukal, dýchal, ale nelítal. Zkusila jsem mu pomoct čumákem, ale nestačilo to. Markéta řekla, že to nevzdáme a vygooglila Zvíře v nouzi. V nejbližší stanici to ani nevyzvánělo, tak volala jinam. Hodná paní jí poradila, že tam sice večer telefony nezvedají, ale jsou domluveni s městskou policií a máme volat 156. To se povedlo a Markéta se dozvěděla, že telefonicky spadla do Mladé Boleslavi, kterou Mnichovo Hradiště vůbec nezajímá, protože tam ohledně ptáků nespadáme. Dali nám ale číslo, kde jsme znovu odvyprávěli celý příběh a Markéta už poněkolikáté přiznala, že neví, co je to za ptáčka, ale že jí připadá jako mládě dravce neb má zahnutý zobáček a velké drápky. O ptácích toho moc neví. Páni policisti slíbili, že si pro něj za několik minut přijedou.

A přijeli. "Tak a teď jste ho zabila!" řekl jeden z nich na uvítanou. Tvářila jsem se divně, protože ptáček byl živý, ale Markéta pochopila, jak to myslel. Držela ho totiž v ruce. Říkala mu, že je to teda složité, protože i když se v tom pokoušela vyznat a zachraňovat zodpovědně, je v tom pěkný zmatek. Že ví, že se vždy říkalo, že na zvířata se nemá sahat, aby je rodiče neopustili, ale pak zas někde četla, že to tak není. Nevíte někdo, jak to teda je?

Z dravce se nakonec, dle policie, vyklubala vlaštovka. Vzali ji (taky do ruky) a odvezli někam, kde si ji vyzvedne ornitologický odborník na zachraňování. Tak teda doufám, že to s ní dobře dopadne a že to ani přes Markétinu příjemnou vůni nevzdá.

27/06/2022

Ještě že jsem si pořídila bosochodku. V horkých dnech jsou totiž některé povrchy příšerně rozpálené a psí lidi v botách si toho nemusí všimnout. Moje Markéta ale ráda chodí bosa, takže by to poznala hned a vybrala by jinou cestu. Moje tlapičky jsou v bezpečí.

Vůbec nejlepší je procházet se přes léto v lese, kde je stín. Tam spolu chodíme často a rády. A taky k vodě, to je moje nová vášeň. Loni jsem byla ještě malá a s vodou se teprve seznamovala. Letos už plavat umím a ještě se v tom nejspíš o dost zlepším. Úplně nejskvělejší je ale do vody skákat. Nejsem si jistá, jestli mám raději, když mi hází tenisák nebo létající talíř. Asi teda tenisák, protože létající talíř jsme dneska utopili. Oproti mým zubům byl dost měkký a z jedné malé prasklinky jsem pak už snadno vykousala díru. No a dneska tam tý díry bylo už moc, tak se neudržel na hladině.

Já se pro něj i potopila! Málem to vyšlo, ale nakonec byl vodník rychlejší. Příště prý koupíme Puller, ten je vodníkuvzdorný a díru má vlastní.

Markéty podcast Zevnitřven - O radosti z bosé chůze: https://anchor.fm/markta-ermkov/episodes/8--O-RADOSTI-Z-BOS-CHZE-zamylen-e1figl2

Puller: https://www.mushgo.cz/puller-treninkove-kruhy_z8436/ #141855

17/06/2022

Ještě jsem se nerozhodla, jestli vám chci odpovídat na komentáře. Já jsem totiž velmi vytížený pes a mám jen čtyři tlapky. Krom nekonečného čmuchání se například ráda koupu. Loni jsem byla ještě malá, ale letos prý pojedeme na vodu! Už se moc těším. Začala jsem to trénovat, ale zatím se do ní pořád bořím. 🤨

Tento týden jsem taky byla na pinčesu. 🏓 Dost možná jsem první pes, který chodí do Sokola. Pinkpongové míčky se mi velice líbí, dokážu jich do tlamy vzít i víc naráz a moc hezky skáčou. Mírně jsem deformovala jen dva, než mi Markéta vysvětlila, že si s nima chtějí hrát ty velký holky. Přišlo mi sice divný, že jich tam měly fakt hodně a nechtěly mi půjčit ani jeden, ale když jsem dostala svůj tenisák, zjistila jsem, že se stejně mnohem lépe žvýká. Na začátku jsme si daly rozcvičku a to mě bavilo, jak jsme tak srandovně poskakovaly. Chvílemi jsem navrhovala nové cviky, ale ostatní se nepřidaly, prej maj rutinu. Asi nějaká nemoc. Mrzí mě, že jsem nezůstala do konce, kdy se hraje obíhačka. Tu jsem totiž už jednou hrála a jde mi to výborně. Stačí koukat na Markétu a sledovat hru, chvíli se musí stát, pak rychle běžet, a hlavně se nezamotat. Kdo vyhraje, může si jít sednout a když vyhraje i Markéta, může se se mnou za odměnu pomazlit.

Taky jsem si otestovala U-rampu ve Velkým Cajku, naučila se za pár návštěv Prahy jezdící schody, dokážu přejít po těch nepříjemných drátěných sítech, které dáváte chodcům na místa, kde se staví.

Úplně nejlepší jsem ovšem dokonce ve dvou disciplínách. Svobodné běhání a intenzivní mazlení. Jak se všechno učím, tak tohle umím od začátku. Je to dar! Hlavně pro Markétu, ale taky hlavně úplně pro všechny. Moje láska se nedá popsat. Nikde nezačíná, ani nekončí. Pozná se třeba ráno, když se vzbudíš. Něžně k Tobě přijdu, dám Ti pusu a přitulím se. U toho se usmívám a Ty cítíš tu moji radost a já cítím, jak Ti moje radost dělá Tvoji radost. Moje srdce i tlapky chtějí to samé. Objevovat svět a dělat radost sobě i ostatním.

Markéta říká, že některý věci jsou poněkud nepraktický. Třeba když sežeru h***o nebo uteču za zajícem. Prý si někde přečetla, že až takový pudy v sobě už nemáme a jde se s náma domluvit. Tak mi teď dává kolečka mrkve na tlapky a já je nejím, dokud mi neřekne, že můžu. Vždycky má takovou radost! Nabízí mi prý techniky, jak si mám sama sebe řídit, že si jako můžu vybrat, co udělám. Zřejmě je to ten unschooling. Mám prý volit srdcem a sama určím, co mi dává smysl. No a smysl, ten já mám silnej. Žádná srnka neunikne mojí pozornosti.

Já zkrátka vím, že můj úkol je být šťastná tak moc, že se to štěstí do mě ani nevejde a bude tryskat na všechny strany. Proto běhám! Proto jsem jako štěně žrala psí hovínka a teď jak dospívám, si dám už jen vybrané bio králičí bobky. Když jsem šťastná s Markétou, tak spolu skáčeme radostí, běžíme tempíčko, taky se honíme, hrajeme blbiny nebo ji učím všelijaký triky a psí řeč. Výborně šťastná jsem i s dětmi. Ty to štěstí ovládají ještě na vysoké úrovni, velký lidi ho nejspíš snědli a tak ho nemají a někdy se zbytečně trápí. Jenže i s takovejma lidma to může dobře dopadnout, protože si je může pořídit nějaký pes!

Markéta říká, že jsem její nejoblíbenější fenka a navíc jsem ohromně chytrá. Já to ale vím, takže ohromená vůbec nejsem. Učím se rychle, protože mě to baví. Ráda si s Markétou povídám a vidím, že i když se jí to nepodaří úplně vždycky, tak se mě snaží psopravdovsky pochopit. A to je pro mě moc důležitý. Čím víc si rozumíme, tím líp se chápem. A až se Markéta zbaví svých strachů, tak budu navíc běhat na volno a to bude perfektní, takže mě čeká nádhernej život. Svobodný běhání a intenzivní mazlení, je všechno, co potřebuju ke štěstí. ♥

15/06/2022

Včera jsem se poblila v autě. Vůbec mi to nevadilo. Koneckonců Markéta té organizátorce tvrdila, že bude mít časovou rezervu, takže na to prostor byl. Psosobně myslím, že to byly nervy. Přece jen jsem jela na svou první besedu a hned s lidmi! Cesta byla zajímavá, načuchala jsem z okýnka spoustu informací.

Markéta slibovala, že se půjdeme projít do lesa, ale tu svou časovou rezervu nejspíš zapomněla doma nebo ztratila, protože mi pak říkala, že už ji nemáme a jen mi na trávníku házela tenisák. Naštěstí miluju tenisáky, takže jsem byla psokojená.

Pak jsme už musely vyrazit do Děčínské knihovny, abychom stihly tu besedu. Nejvíc se mi líbilo na chodbě před sálem, protože tam byly tři malý holky a hned se na mě smály a říkaly, že jsem roztomilá. Byly to zkušený pejskařky a tak mě prvně nechaly očuchat jim ruku, než si mě pohladily. To se mi líbilo, a tak jsem vrtěla ocasem i celým psem. Pak mi jedna z nich ukázala hvězdu! Já to ještě nikdy neviděla, takže jsem zaujatě zírala. Nevěděla jsem, že lidi umí takhle použít všechny čtyři tlapky.

Když jsme vešly do sálu, hned jsem chtěla všechny slušně přivítat, ale Markéta mě nepustila. Nechápu proč a myslím si, že někteří jsou teď možná smutní jen proto, že jsem jim neoblízla obličej. Podle mě by to jejich den teda jednoznačně vylepšilo. Dosáhla jsem alespoň na toho milého pána v rohu, který byl můj kamarád, jen jsme se předtím neznali.

Když na konci promítání Svobodné děti všichni začali tleskat, trochu mě to překvapilo, ale hned jsem se vzpamatovala a chtěla vyrazit na děkovačku, jenže vodítko bylo krátké. Potom se začalo a Markéta říkala lidem, co si o svobodě a dětech myslím (❤️😍🥰😘).

Pak jsme šli na večeři s Kateřinou a tím mým dvounohým kamarádem a došlo k hrozivému omylu. Číšník nerozuměl mé objednávce a žádnou večeři mi nepřinesl!!! Když jsem chtěla, aby ostatní projevili solidaritu a předníma se opřela o stůl, ukázalo se, jací velký lidi umí být hamouni.

Po cestě domů Markéta vzdychala, zatímco sledovala nějakou divnou kulatou kost na nebi. Pořád vykřikovala, jaká je to krása a nádhera, že to je teda něco, že děkuje a jaká je to veliká odměna. No nevím, já si svou kost chci sníst, ne aby se mi každou chvíli kutálela z dohledu a já si nemohla ani líznout.

Doma to Markéta s tou večeři zkusila napravit. Dala mi obvyklou porci a myslela si, že to jako stačí. No tak prosimvás nestačí. Když mě vezmete někam, kde jsem ještě nebyla a navíc je to daleko, je to hrozně náročný a chci ž**t nejmíň dvakrát tolik. Jo, i když je skoro půlnoc. Vůbec o tom nepochybujte!

27/05/2022

Jmenuju se Skunkless (čti Skankles) a založila jsem si tenhle psosobní blog, protože jsem to okoukala u zahraničních psisek. Když jsem si uvědomila, jak jsem skvělá, došlo mi že vás o to nechci ochudit. Letos na podzim mi budou dva roky, to pak prý budu už dospělá. Hahaha. Jestli si myslíte, že se přestanu chovat jako prdlý štěně, tak sledujte moje psocky.

Skutečný důvod proč chci mít vlastní stránku je, že hodně psů se svými lidmi natáčí vtipná videa s recenzemi na jídlo. JÁ MILUJU JÍDLO! Takže food recenze budou rozhodně.

Moje máma se rozhodla pro domácí porod. Vyrůstala jsem v kompletní rodině s matkou, otcem a osmi sourozenci. Aplikovali jsme na sebe navzájem kontaktní psíchovu. Teď mám dva lidi, Markétu a Petra. Učím je bezpodmínečnou lásku, protože vy lidi to máte dost popletený a ještě to moc neumíte. Ale tyhle dva mám rozhodně ze všech nejradši!

Address

Website

facebook.com

Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Skunkless posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.

Videos

Skunkless modelka

Skunkless jede prvně lanovkou :)

Dnes jsem zachránila ptáčka. Nebo ho Markéta zabila, jak říkal ten policajt. Nevíme. Šly jsme domů a na rohu našeho paneláku se Markéta zasekla a chtěla kousek vrátit. Původně si totiž myslela, že na zemi leží mrtvý ptáček, ale pak ji napadlo, že by mohl být naživu. A taky že jo. Koukal, dýchal, ale nelítal. Zkusila jsem mu pomoct čumákem, ale nestačilo to. Markéta řekla, že to nevzdáme a vygooglila Zvíře v nouzi. V nejbližší stanici to ani nevyzvánělo, tak volala jinam. Hodná paní jí poradila, že tam sice večer telefony nezvedají, ale jsou domluveni s městskou policií a máme volat 156. To se povedlo a Markéta se dozvěděla, že telefonicky spadla do Mladé Boleslavi, kterou Mnichovo Hradiště vůbec nezajímá, protože tam ohledně ptáků nespadáme. Dali nám ale číslo, kde jsme znovu odvyprávěli celý příběh a Markéta už poněkolikáté přiznala, že neví, co je to za ptáčka, ale že jí připadá jako mládě dravce neb má zahnutý zobáček a velké drápky. O ptácích toho moc neví. Páni policisti slíbili, že si pro něj za několik minut přijedou. A přijeli. "Tak a teď jste ho zabila!" řekl jeden z nich na uvítanou. Tvářila jsem se divně, protože ptáček byl živý, ale Markéta pochopila, jak to myslel. Držela ho totiž v ruce. Říkala mu, že je to teda složité, protože i když se v tom pokoušela vyznat a zachraňovat zodpovědně, je v tom pěkný zmatek. Že ví, že se vždy říkalo, že na zvířata se nemá sahat, aby je rodiče neopustili, ale pak zas někde četla, že to tak není. Nevíte někdo, jak to teda je? Z dravce se nakonec, dle policie, vyklubala vlaštovka. Vzali ji (taky do ruky) a odvezli někam, kde si ji vyzvedne ornitologický odborník na zachraňování. Tak teda doufám, že to s ní dobře dopadne a že to ani přes Markétinu příjemnou vůni nevzdá.

Vodník krade létající talíř

Ještě že jsem si pořídila bosochodku. V horkých dnech jsou totiž některé povrchy příšerně rozpálené a psí lidi v botách si toho nemusí všimnout. Moje Markéta ale ráda chodí bosa, takže by to poznala hned a vybrala by jinou cestu. Moje tlapičky jsou v bezpečí. Vůbec nejlepší je procházet se přes léto v lese, kde je stín. Tam spolu chodíme často a rády. A taky k vodě, to je moje nová vášeň. Loni jsem byla ještě malá a s vodou se teprve seznamovala. Letos už plavat umím a ještě se v tom nejspíš o dost zlepším. Úplně nejskvělejší je ale do vody skákat. Nejsem si jistá, jestli mám raději, když mi hází tenisák nebo létající talíř. Asi teda tenisák, protože létající talíř jsme dneska utopili. Oproti mým zubům byl dost měkký a z jedné malé prasklinky jsem pak už snadno vykousala díru. No a dneska tam tý díry bylo už moc, tak se neudržel na hladině. Já se pro něj i potopila! Málem to vyšlo, ale nakonec byl vodník rychlejší. Příště prý koupíme Puller, ten je vodníkuvzdorný a díru má vlastní. Markéty podcast Zevnitřven - O radosti z bosé chůze: https://anchor.fm/markta-ermkov/episodes/8--O-RADOSTI-Z-BOS-CHZE-zamylen-e1figl2 Puller: https://www.mushgo.cz/puller-treninkove-kruhy_z8436/#141855

Shortcuts

Address
Alerts
Videos
Claim ownership or report listing
Want your business to be the top-listed Pet Store/pet Service?

Country:

City: