Štěstí na obzoru

  • Home
  • Štěstí na obzoru

Štěstí na obzoru O PSECH A LIDECH

I kdybych stokrát chtěl,rozumět ti nebudu,přes sílu duší i těl,tlukot srdce i pudu.Přes všechna rána zajatá, přes všechn...
11/08/2022

I kdybych stokrát chtěl,
rozumět ti nebudu,
přes sílu duší i těl,
tlukot srdce i pudu.

Přes všechna rána zajatá,
přes všechny noci probdělé,
přes paprsky ze zlata
přes průčelí postele.

Přes vítr, co slova rve
vždycky při odchodu,
přes hudbu, co tiše řve
z protějšího vchodu.

Přes hranou netečnost,
co brání ti v potěšení,
přes falešnou statečnost,
co milence v tragédy mění.

ČINORODÁ NEVĚDOMOSTOdeberte si mě z přátel! Čtu tuhle větu na různých profilech už dlouho. Nesouvisí jen s jedním témate...
21/03/2022

ČINORODÁ NEVĚDOMOST

Odeberte si mě z přátel! Čtu tuhle větu na různých profilech už dlouho.
Nesouvisí jen s jedním tématem, s událostmi, které dal do pohybu agresor. Ale agresivní ta věta je, to ano.
Odporuje všemu demokratickému a hlásá, že kdo nesdílí názor /na cokoliv/ stejný, jako je názor toho, kdo ji napsal, má vypadnout.
Často lidé, kteří velkoryse otevírají svá srdce a dveře neznámému, zapudí dlouholeté přátele. Jen proto, že ti mají jiné zkušenosti a s nimi související jiné názory.

Někteří z vás si možná pamatují, jak jsme se starostou nejednou nepochodili, když jsme potřebovali co nejvíce lidí zapojit do charitativních akcí a aukcí. Někdo mi tady dokonce podsouval samaritánský komplex, a na upozornění tíživé situace psů odjinud /tenkrát ze Slovenska a Rumunska a Korfu / se na mne sesypala kritika, že českých trpících psů, které není kam umístit, je dost a dost. Situaci dobře znám, proto vím, že byla oprávněná. Legitimní bylo rozhořčení nejen druhé strany, ale i to mé. Prostě jsme se neshodli. No a co? Nebo když se řešilo, že žijeme v zemi, kde mnoho dětí nemůže chodit na obědy, a přitom je na to zřízena pomoc, tak ty hádky mezi lidmi, kteří prostě nechtějí přispívat jiným lidem, ale zvířatům ano, byly někdy hodně smutné.

Ale! Názor každého je zcela legitimní! Je každého věc, zda a komu a jak chce pomáhat. Aby byli lidé přes sítě druhými okřikováni ať ,,aspoň držej hubu!'' nebo ostrakizováni kvůli jinému názoru, je zcela v rozporu s demokracií, která je na rozdílných názorech a jejich slušném vyjádření postavena.

Sešli jsme se minulý týden s bývalými kolegy. Vzhledem k tomu, že všichni mají či měli co do činění s diplomatickým protokolem coby profesí, dalo by se předpokládat, že nejen znalost situace, ale i snaha pomoci, povedou k přátelské a kultivované atmosféře.

Mezi nimi je jedna kolegyně, která je rozená samaritánka. A lidi v tíživé situaci ubytovávala v nevelkém bytě, celé roky. V tom bytě zároveň žila se svou rodinou, manželem a dvěma dětmi. Tedy si jistě každý dokáže představit, jak velké psychické a jiné nároky to na všechny strany kladlo. A tato kolegyně si tentokrát ,,dovolila'' pronést větu, že už více nikoho neubytuje.
Že pomůže jinak, ale přes práh už nikdy nikoho nepustí. Nebudu popisovat reakce ostatních. Ale jedno tady napíšu otevreně - zachovali se jako idioti. Začali jí spílat, vyčítat atd.

Jen člověk nulové inteligence může soudit někoho, v jehož botách nikdy nešel.

Ve zkratce je příběh této kolegyně takový, že i ona už před dlouhou dobou přijala do rodinného bytu mladou maminku s dítětem. Národnost psát nebudu, aby to nějaký obmyslný člověk nepovažoval za kontroverzní. Jméno také ne, neboť je velice časté. Říkejme jí třeba Cizinka.
Cizinka s dítětem přirostla kolegyni k srdci. Jejímu manželovi ale víc.
Dnes je Cizinka paní v jejím domě. Pardon, bytě.
Vlastním dětem, na které se zdráhá platit, tenhle ,,otec roku'' nabídl, že mohou do svého bývalého bytu chodit uklízet a on jim za to bude dávat jakousi částku. Mohou si přijít uklidit své bývalé pokojíčky, ve kterých už bydlí někdo jiný. Prý je to výchovné.

Příběh této ženy její kolegové neznají. Přesto na ni spustili, že jí nevadí mít doma sedm psů, ale s lidmi nemá soucit. Zkrátka si dovolila hodně, když dokázala znovu vybudovat domov pro své děti, a více už ho nemíní nikomu dalšímu otevírat. V tomto jediném odpoledni zanikly staré známosti, všichni na sebe řvali, mně se vybavilo tolik sprostejch slov, že můžu z fleku sepsat jejich encyklopedii a padla i facka. A dál to nebudu popisovat, to si nechám do nějaké knihy. Na sítích je agresivity až až.

Agresivita vždy pramení z hlouposti a malosti, kdy dotyčný narazí na své vlastní hranice.
Takoví lidé používají větu ,,Co kdyby se to stalo vám'', aniž by si uvědomovali, že tím pádem je jejich pomoc podmíněna vlastním strachem, nikoliv touhou pomáhat. Proč se takhle odkopávají?

To je ta potíž se všemi ,,hodnotami'' a ,,postoji''. Lidé si myslí, že jakmile nebudou mít ostatní stejné hodnoty jako oni, jakmile nebudou druzí veřejně deklarovat empatii a sklon k sebeobětování, nikdo nepomůže ani JIM, až to budou nedejbože potřebovat!

Výzvy ,,odeberte si mě z přátel'' jsou směšné. To by ani tak nevadilo, smíchu není nikdy dost.
Ale ony jsou především nedemokratické a velmi, velmi hloupé. A hlupáci jsou nebezpeční.
Jak řekl Goethe, není na světě nebezpečnějšího jevu, než je ČINORODÁ NEVĚDOMOST.

Té je dobré se vyhýbat ve všech časech.
Z toho důvodu mne nikdo k ničemu vyzývat nemusí. Jakmile vidím takový post, jeho autora si z přátel odebírám automaticky, a to i v případě, že má třeba do puntíku stejné světonázory jako já. Pokud není ctěna demokracie, nevím, za co se tedy bojuje. Pokud lidé chtějí druhé uzurpovat svým jediným správným názorem, pravděpodobně by se stali diktátory a tyrany, kdyby k tomu dostali příležitost. To by se ale museli zvednout od fejsu a vynaložit energii jinak.

Žijeme v době, kdy se smíte oženit cojávím třeba s kaktusem, a nikdo nesmí ani špitnout, že je vaše partnerka tak trochu pichlavá.
Vyjádřit své ANO můžete komukoliv a kdykoliv.

Ale NE se už jako říkat nesmí? Kde je svobodná vůle?

Ujišťuji vás, že i já mám v přátelích spoustu lidí, se kterými nesouhlasím, nesouzním, a někdy mě dokonce se.ou.
To mi ale nedává právo myslet si, že jen já mám mustr na správný názor nebo že jejich názor je špatný. Je prostě jen jiný. Bohudík za to! Jak byste se kdy chtěli nad čímkoliv zamyslet, když nebudete mít oponenty? Jak byste se chtěli posunout, když byste byli obklopeni jen přikyvovači a rektálními alpinisty?
Kam se poděla svobodná diskuze? Na média se ani neptám, ta nebyla svobodná nikdy.
Navrhuji ponechat si své názory a svou svobodu projevu, a zároveň ji ponechat druhým.
Od ,,nepřítele'' se často naučíte mnohem víc než od přítele. Zdravě sebevědomý člověk se nezblázní z odlišností. A zdvořilý člověk nevyhazuje staré přátele jen proto, že mu zrovna nepochlebujou a necucaj z nosu.
Má úcta.

20/03/2022
Miluju knihy. Některý doslova žeru.A často chovám velkej obdiv a respekt k jejich autorům. Ale existuje jedna věc, ktero...
20/03/2022

Miluju knihy. Některý doslova žeru.
A často chovám velkej obdiv a respekt k jejich autorům. Ale existuje jedna věc, kterou nikdy nepochopím, a protože ji nepochopím, jsem odsouzen navždy ji nesnášet. Tou vadou na kráse je medailonek autora. I toho sebelepšího.
Takovej ten s fotkou jako z občanky, kterej začíná tím, že se autor /překvapivě!/ někdy někde narodil. To by ale ještě smysl dávalo.
Ale některý medailony obsahují pomalu i to, kdy byl posazen na nočník, co dělali rodiče, sourozenci, sestřenice a bratranci a so**edka vodnaproti. /Co dělal so**ed, je jasný, když porovnáte jeho fotku s fotkou autora./
Možná je u spisovatele důležitý, že byl třídním nástěnkářem. OK. Ale proč by mě mělo zajímat, koho si vzal, jak moc se rozmnožil, kam se přestěhoval a jaký má koníčky?
Jo, kdyby tam byla nějaká pikantnost typu

NEVYDAŘENÁ KARIÉRA V PORNOPRŮMYSLU JEJ ZAVEDLA DO MUŽSKÉHO KLÁŠTERA, KDE HUSÍM BRKEM NAMÁČENÝM V ZELENÉM INKOUSTU VRHAL NA PERGAMEN ŽIVOTNÍ ZKUŠENOSTI SPOLEČNĚ SE STÍNEM SVÉ CHLUPATÉ RUKY,

to by byla jiná! To by bylo jiný kafe! Ne to hipsterský se srdíčkem nebo kapradím na hladině! Ne takový to: ve volných chvílích okopávám záhonky a so**edovo auto.

Každopádně, ať se tomu bráníte, jak chcete, někdy je ten medailonek autora povinnej. Někdy jej nakladatelství přímo vyžaduje.
Tak mi ho tam taky šoupli. Nejdřív tam teda chtěli dát Nývlta. Ale něco tak nudnýho by neunesl ani ten zadní sloupek.
Ale z toho mýho vynechali všechno podstatný!
Třeba to, jak zavírám Nonstop. Nebo jak dokážu vysklít i dřevěný vrata. Nebo jak jsem přelstil Chucka Norrise, když jsem mu na jeho dotaz, proč nemáme na náměstí žádnej orloj, odpověděl, že jen starosta určuje, kolik je hodin.
A starosta, to jsem já, že jo. Starosta a autor tý lepší časti knihy.

Vždy Váš Chris Van Grif, starosta Chrisovy Lhoty a majitel Nývlta

Pro starostu, mého nejvíc nejlepšího přítele 🐶
27/08/2021

Pro starostu, mého nejvíc nejlepšího přítele 🐶

MONA GRIFA
08/04/2021

MONA GRIFA

07/04/2021
NĚMÁ OBĚŤ MEDÚSAKoho zabil Perseus? Ve škole nás učili, že Perseus byl hrdina a Medúsa stvůra. Hrdina zabil obludu a teč...
02/04/2021

NĚMÁ OBĚŤ MEDÚSA

Koho zabil Perseus?

Ve škole nás učili, že Perseus byl hrdina a Medúsa stvůra. Hrdina zabil obludu a tečka.
Perseus ale nezabil obludu.

Zabil dívku, kterou pomstychtivá Athéna zmrzačila dávno před ním.
A proč? Protože Medúsa byla příliš krásná, a tak se jí stávalo, co se krásným dívkám stává - žádný muž ji nenechal na pokoji. Smrtelným mužům Medúsa dokázala uniknout. Poseidón byl ale bůh.

Znásilnil Medúsu přímo v Athénině svatyni.
A stalo se, co se mezi ženami děje běžně.
Rozvzteklená Athéna nepotrestala Poseidona.
Potrestala Medúsu. Jak, to už každý ví.
Z mého pohledu ten příběh nejlépe popsal Ovidius v Proměnách.
Podle Hésioda a Homéra hlídá Medúsa hranici mezi světem živých a mrtvých.

Z mého úhlu pohledu je Medúsa hranicí mezi těmi, kdo nad jejím osudem přemýšlejí, a těmi, kterým je lhostejný.
Hranicí mezi těmi, kdo v ní vidí ženu tak krásnou, že bylo třeba zrak odvracet, aby muž nebyl zasažen, a těmi, kdo si myslí, že zrak byl odvracen od přemíry ošklivosti a hrůzy.
Hranicí mezi těmi, kdo v ní vidí archetypální poselství o strachu.
Hranici mezi muži a ženami.
Muž k ženě chová většinou obdiv a rád to přizná. Ale také se jí často bojí, to už se přiznává hůř.

Pro mne je Medúsa symbolem ženství.
Ženství oslavovaného. Obdivovaného. Obávaného. A často pošlapávaného.
Protože čemu člověk nerozumí, toho se bojí. A žena je neuchopitelný tvor. Je to temná hlubina s mnoha tajemstvími.

Poseidón zneuctil Medúsu. Ten nejodpornější čin může ve fyzické rovině spáchat jen muž. Ale je tady ještě jiná rovina - kdy žena ženě nepomůže. Kdy kvůli neustálému soupeření a poměřování se, je žena k ženě v lepším případě lhostejná. V horším případě z té druhé udělá stvůru.
Některé výklady říkají, že i sama Athéna byla Poseidónem znásilněna. O důvod víc, proč měla mít slitování s Medúsou, a o důvod víc, proč se měly spojit, navzájem utěšit a společně potrestat Poseidóna.

Perseus nebyl hrdina a nezabil stvůru.
Perseus byl oportunista a pro své vlastní cíle zabil nevinnou dívku, která byla potrestána, přestože nic zlého neudělala.

Medúsa je oběť. Oběť mužského chtíče a ženské řevnivosti.

Jistě, jsou to jen báje a legendy. O něco se ale vždy opírají, nevznikají ve vzduchoprázdnu.
Není kouře bez ohýnku.

A neděje se něco podobného i ve skutečnosti?
Není vina házena na oběti? Nebojí se oběti násilných trestných činů promluvit? A není to proto, že by jim nebylo uvěřeno? Že by situace byla zlehčována? Že by jejich pověst utrpěla, zatímco pachateli by se nic nestalo?
Nechodí po světě miliony žen, které se musejí ohlížet přes rameno a být stále ve střehu?
Neexistují ženy s otřesnou zkušeností, kterým se od jiných žen nedostalo útěchy?

Neodvrací lidé od oběti hlavu?

Možná se bojí, že by hrůzou zkameněli.

„NATE!“Na stole přistály talíře s jídlem. Teta strašně nerada vařila. Občas ale dostala synovce a neteře na hlídání. Nij...
29/11/2020

„NATE!“

Na stole přistály talíře s jídlem. Teta strašně nerada vařila. Občas ale dostala synovce a neteře na hlídání. Nijak se s námi nepárala, dělala otrávené ksichty, nesnažila se naklonit si rodinné příslušníky.

A my jsme ji za to milovali. Začali jsme jí říkat teta Naty, podle jejího otráveného „nate“, které zasyčela, kdykoliv musela prásknout talířem o stůl nebo nám podat hrnek s kakaem – skvělým, mimochodem.

Strejda býval nedobytným starým mládencem. Z přesvědčení. Mnoho žen se ho snažilo změnit.
Přivážel nám představit samé krasavice.

Mám z té doby stručný zápis v deníku:

Vařily, pekly, smažily,
všemožně se snažily.

Zkrátka a dobře – všechny dělaly stejnou chybu. Strejda byl muž sice nadprůměrně krásný, ale jeho mozek fungoval jako každý jiný. Vyhodnocoval situaci jako každý jiný muž – když se někdo moc snaží, tak asi za moc nestojí, jinak by se snažit nemusel. Když je někdo kdykoliv po ruce, když se někdo moc stará, stává se nezajímavým. Takhle neuvažují jen chlapi, takhle uvažují i ženy, i když to často nepřiznají.

Jak říkám moje máma: “Oběť neplodí vděk.“

Ty dámy to evidentně nevěděly a snažily se opravdu hodně. Nebylo co dobývat, nebylo o co usilovat.

A že byly krásné? Krása se snadno okouká, a na šerednost se dá zvyknout.

A tak se postupně z každé té krasavice stala součást inventáře bytu, spolehlivá, užitečná, nápomocná. A proto nezajímavá, všední a nedoceněná.

Mezi těmi slečnami byly opravdové skvosty, ale i tak dělaly všechny stejnou chybu – samy sobě nasadily laťku vysoko, aniž by je o to někdo prosil. A když už je to zmáhalo, končily vyčerpané, frustrované a zahořklé. S názorem, že chlapi jsou strašný svině.

Strýc byl ovšem stále stejně milý a pozorný. Neprosil se žádné o vedení domácnosti a vyvařování, dokázal to sám, a víc, než dobře. Rozhodně by se nikdy nenechal vlákat do pasti nesvéprávného tvora, mouly, za kterého musí manželka dělat i seznam na nákup.

Nehledal hospodyni, kuchařku, služku, ani gejšu.

Hledal NĚCO. NĚCO SPECIÁLNÍHO. NĚCO EXTRA. NĚCO, CO JEN TAK NĚKDO NEMÁ.

A jako všichni hledači, jednoho dne našel.

Našel ji na pláži, v miniaturních plavkách.

Jeho nastávající byla o deset let starší než on, hřmotná, neotesaná, a když se smála, knír se jí třásl.

Nevařila, nepekla, nesmažila. A neholila si nohy.

A dala si to i do manželské smlouvy.

Zatímco jiným strýc vždy vysvětlil, že na lásku není papíru třeba, svou Naty si chtěl vzít okamžitě a střelhbitě, aby o takový poklad nepřišel.

Bylo v ní něco základního, něco archetypálního.
Byla živočišná, byla tou, které se říká samice. A byla to samice Alfa.
Strejda k ní vzhlížel, a nebylo to proto, že by byla větší. Strejda měl rovné dva metry.
Vzhlížel k ní od prvního dne a vzhlížel k ní dalších třicet společných let.

Vánoce se staly kouzelným časem.

Měli jsme i jiné tety, babičky, prababičky, které pekly cukroví a vánočky, vařily, pekly, smažily.
A u štědrovečerního stolu pak byly protivné jak činže, unavené a smutné.

Teta nedělala nic z toho, a přesto dělala všechno.

Jakmile vešla do místnosti, flákla sebou na gauč se slovy: „Pravá dáma má ležet na sofa a zdobit.“

Neměli jsme sofa, ale ona byla dáma.

A kdyby o tom snad někdo pochyboval, chytil by takovou, až by se mu v hlavě rozsvítilo. Jako hvězda na vánočním stromečku.

Naše Vánoce měly hvězdu jedinou. Jmenovala se Naty, a pro nás děti udělala víc, než kdokoliv jiný.

Dětem je koneckonců jedno, zda jedí cukroví domácí nebo kupované, nebo jim ho upekl strejda místo tety.

Ale málokdo umí ukázat svět jako kouzelné místo. Málokdo umí ukázat život jako velké dobrodružství. Málokdo umí nakazit svou radostí z toho života.

Natina radost ze života byla tak velká, že tryskala všemi jejími póry.
Nikdy se nestarala, co si kdo myslí.
Nikdy si nestěžovala, ostatně neměla na co.
Nikdy ze sebe nedělala oběť, ani nic jiného, čím nebyla.

Byla sama sebou. Opravdovou ženou.
Která své synovce a neteře opravdu milovala.

Zatímco dospělí se po chystání Vánoc podle dospěláckých představ, zhroutili u přiblblého pořadu v televizi, teta nás brala na půlnoční. Ne do kostela, ale do lesů, do přírody.

Říkala, že Bůh sídlí právě tam. Všechny lidské stavby a chrámy podle ní byly jen znakem pokrytectví a neznalosti.

Ukázala nám, že člověk může, a dokonce musí být sám sebou, a nemusí se dělat lepší, ani horší.

„Pokud vám někdo říká, že máte vnímat a cítit jinak, než vnímáte a cítíte, pak dávejte bacha! Ten člověk s vámi manipuluje.“

Za každou vteřinu života, kterou budete žít jako někdo, kdo nejste, strašně zaplatíte.

Zahořknete a stanou se z vás bručouni, kteří budou každému nepříjemní a všichni před nimi budou zdrhat.

U Naty se zrodilo to, co mi později předvedl Chris ve stejně čisté formě.
MŮŽU. ALE NECHCI.

Všechno znala, všechno uměla, jen to nedělala tak často, aby to kdokoliv mohl považovat za samozřejmost. Aby jí někdo mohl považovat za samozřejmost.
Dávala najevo, že není pro každého, a každý jí také nebude dobrý.
Strejda byl udržován v neustálém napětí, jeho život byl jedno velké dobrodružství. A když mu jednou za týden přichystala oběd o pěti chodech, nevěděl, jak poděkovat.

Byla skvělá kuchařka, a my děti jsme to věděly. Když jsme byly u ní, jednou rukou nám podstrojovala, a druhou práskala na stůl talířy se svým „Nate!“, a u toho ještě zvládla vyhrožovat: „Ale jestli to někomu kváknete, tak tu budete příště o hladu.“

V tomto předvánočním období se u ní scházelo strašně moc lidí.

Přitahovala je jako plamen v třeskutém mrazu. Ale nepouštěla si je příliš blízko, aby ten plamen nezadusili.

Když si její kamarádky u ní v obýváku vyměňovaly recepty na cukroví, pustila si film nebo zalezla s knížkou se slovy:
„S fraucimorem nepeču.“

Pečte nebo nepečte, vařte nebo nevařte, smažte nebo nesmažte. Záleží, co je vaší motivací.

Tetinou motivací bylo žít. Její žízeň po životě byla obrovská, a já věřím, že ji uhasila, jak nejlépe mohla.

Naty, na Tebe! a na strejdu, který se určitě teď tam, kde jste, obtáčí kolem tvých nohou!

Šťastné a veselé! Takové, jaké s Tebou vždycky byly!

23/11/2020
MŮŽU, ALE NECHCIByl to BEZCELER.Bez celeru jsme v Chrisově Lhotě i nadále, a i nadále zůstává starosta věrný svému heslu...
16/11/2020

MŮŽU, ALE NECHCI

Byl to BEZCELER.

Bez celeru jsme v Chrisově Lhotě i nadále, a i nadále zůstává starosta věrný svému heslu.

Něco se ale přece jen změnilo:

Zatímco v téhle knížce byli všichni, ale nepoznal se nikdo, tak v té nové není nikdo, a poznali se všichni.

Stále se klade důraz na správnou výchovu psů, ale můj personál pravděpodobně vychovali vlci.Že prej: „Pojďte, vynesu Vás...
16/11/2020

Stále se klade důraz na správnou výchovu psů, ale můj personál pravděpodobně vychovali vlci.

Že prej: „Pojďte, vynesu Vás na vyhlídku, pane starosto.“
No, tak jsem na vyhlídce, a co jako?

Cestou se mi přihodila strašná věc.

Málem jsem šlápl na to … no víte, na to… NA ZEM!

Dvounohý dnes musí za trest stokrát napsat:

Břemeno lehce nese se tomu, kdo nese ho rád.
Starosta lehce nese se tomu, kdo nese ho rád.
Starosta …………………………………………………………

01/11/2020

Hned v úvodu své knihy řekl Chris všechno podstatné.

To další už je jen snůška výmyslů, proč se za své dvounohé musí stydět on.

Sám se ovšem nestyděl vybrakovat cizí deníky, a co hůř - vytrhané stránky nevrátil!

29/10/2020

LÁSKA A STRACH JSOU FOREVER (z deníku dvounohého)

Milujeme, ničíme, milujeme, ničíme.
Budujeme, boříme, budujeme, boříme.

S civilizacemi je to jako s láskou.
Nikdy nejsou FOREVER. Strach jim to nedovolí.
Nejdříve vzkvétají. Zápal je tak velký, až hrozí, že se změní na požár.
A kde je oheň, děje se mnoho pozoruhodných věcí.
Za nevyššího žáru vznikají diamanty. Jenže - k žáru se přidává i tlak. Pokud by nebyl tlak přítomen, bylo by všechno jinak.
Možná proto je tolik diamantů prokletých, ne-li všechny.
Lidské tělo je schopno pod tlakem nepředstavitelných výkonů. Lidská duše pod ním ale úpí.
Tlak je narušením rovnováhy a spolehlivým zabijákem životní spokojenosti.
Od určitého bodu se ve všech společnostech stal tlak na pokrok prokletím. A samotný pokrok spíše drancováním, které se následně zahalilo do pláštíku nutnosti. Lesk civilizačních výdobytků zcela zastínil všechny souvislosti.
Každá země si chce sáhnout na svůj vlastní poklad. Na svůj diamant velký jako Ritz.
Za každým diamantem zůstává odlesněná krajina, protože těžba je brutální. Ani se nemusí jednat o diamant konfliktní, a stejně za ním zůstává dřina a minimální mzda místních, zábor jejich pozemků. A zůstává za ním to nejotřesnější – dětská práce, protože do některých míst dospělý člověk prostě nepronikne.
Tohle všechno kvůli uhlíku.
A řekněte, myslí šťastná snoubenka ve chvíli, kdy pár karátů přistane na jejím prstu, na nějaké souvislosti?
Drahý kámen navíc nejlépe drží v platině - kvůli její pevnosti. A těžba platiny je ještě šílenější, než těžba šutrů.
Zásnuby zase začaly patřit k lásce. A počáteční investice musí odrážet její velikost.
Je to stejné jako u vzniku samostatných států. Láska k určité myšlence, politická idea, obdiv k novému zřízení.
Lidé rychle musejí dostat chléb a hry (diamanty jsou přece jen méně stravitelné), aby mohli říci těm nahoře své sladké: ANO.

Začátek je omračující.
Potom společnost začne lehce vzkvétat – už to není taková hitparáda, už se ledaskdo začíná nudit. Něčeho se dosáhlo, ale je to stále málo. Každý má málo, a chce víc.
Část obyvatelstva potom začne snít o starých dobrých časech, kdy bylo všeho tak nějak méně.
Kdy bylo hrubé domácí štěstí víc než hrubý domácí produkt.
Zapomenou, že ono to tak nebylo nikdy.
A jako v lásce – začnou hledat něco jiného. Něco neotřelého, něco neznámého, něco nevinného. Něco neexistujícího. Protože nevinní jsme všichni vždycky jen na úplném začátku, a ten netrvá zase tak dlouho. Nemluvě o tom, že vše nové je také patřičně dravé.
Znáte ten příběh vojáka? Vojáka, který leží na poli raněný. Na jeho ranách hodují mouchy. Okolo jde člověk, který se zhrozí a běží raněnému na pomoc. Všechny mouchy odežene.
„To jste neměl dělat,“ zaúpí voják, „tyhle mouchy už byly nasycené, netýraly mě tolik. Teď přiletí nové a celého mě sežerou.“

V každé společnosti dříve či později nastává hledání něčeho NOVÉHO a úplně JINÉHO.
A jako v lásce – někdy je za tím někdo třetí, a někdy ne.
Někdy v tom není nová láska, někdy je za tím jen nenažranost. Je za tím žízeň, kterou nelze uhasit. Hlad, který nelze zahnat ani nejvybranějším jídlem. Chtíč, který nelze nikdy uspokojit.

Z historie víme, že Řím nikdo nedobyl. Řím prostě shnil.
Skonal na úbytek toho, čemu latiníci říkají VIRTUS.
Historie má jednu naprosto zásadní vlastnost. Opakuje se.
Cokoliv se kdy stalo, může se opakovat. Možná nejen může, ale dokonce musí.
Jde jen o to, co převáží. Možná si myslíte, že těch soudných je většina.
V případě, že ano, stejně není vyhráno. Je tady totiž ještě otázka tzv. korektnosti.
Protože korektnost je dnes velice často praktikována tak, že většina musí ustupovat menšině.
Je otázkou, co je pokrok, a co je ústup vzad. Až ke zdi. Kde už člověk nemá kam couvnout.

Kdysi dávno jsme se ze sběračů a lovců, kteří využívali krajinu a zdroje s mírou, jen tolik, kolik bylo třeba, stali zemědělci. Je to jednoznačně vnímáno jako pokrok.
Pokrok, díky kterému jsme zlenivěli, stali jsme se o hezkých pár centimetrů menšími, ohnuli jsme záda /při obdělávání pole, nebo před vrchností/. A zkazily se nám zuby.
A pokud je pravdou, že soukromý majetek kazí charakter, tak ten se nám zkazil také. Logicky.
Můžeme za to? Máme vůbec na víc?
Lidský rozum je velice špatně vybroušený diamant.
Hází podivné odlesky, jeho hrany jsou křivé a povrch je provrtán inkluzemi. Stupeň čistoty /na stupnici od A do Z/ je někde na P.
A ne, „pé“ neznamená „v pr.eli.“
Jen v kruhu, protože takhle to chodí v lásce i ve válce. Ve všech civilizacích. Stále dokola.
Milujeme, ničíme, milujeme, ničíme. Budujeme, boříme, budujeme, boříme.

S láskou to moc do činění nemá. Tohle všechno řídí úplně jiný fenomén. Naprosto neporazitelný a jednou provždy věčný:
Strach. Emoce, která je FOREVER.

Neříkejte strachu své ANO příliš často.
Jak napsal Goethe: Strach je stav líné slabosti a přístupnosti, kdy se nás každý nepřítel snadno zmocní.

25/10/2020
S Chrisem jsme se rozhodli přihlásit do soutěže o největší psí smečku. Jistě, mám jen jednoho psa. Ale POCITOVĚ jich mám...
10/09/2020

S Chrisem jsme se rozhodli přihlásit do soutěže o největší psí smečku.
Jistě, mám jen jednoho psa. Ale POCITOVĚ jich mám TŘICET !

Jinak to dopadnout nemohlo! Talent se vždycky projeví. Krásný příběh od krásné a nesmírně talentované ženy, příběh od Mi...
09/09/2020

Jinak to dopadnout nemohlo! Talent se vždycky projeví. Krásný příběh od krásné a nesmírně talentované ženy, příběh od Michaela Morávková
To jméno si, prosím, zapamatujte. Michaela má totiž v rukávu spoustu dalších děl.
Její vítězná povídka je pohlazení pro duši i srdce, pro dospělé i děti.

Začtěte se do nově zveřejněného vítězného textu Velké povídkové soutěže. Na stupně vítězů se dostaly mnohé žánry, takže vás jistě potěší, že Papouškův poslední den na zemi z krajky je takové milé počtení pro děti i dospělé – https://bit.ly/PapouškůvPosledniDen

Kamarádi, když už jste si pořídili dvounožce, neptejte se stále, co to máte za vořecha. Rozhlédněte se v jeho chovatelsk...
05/08/2020

Kamarádi, když už jste si pořídili dvounožce, neptejte se stále, co to máte za vořecha.

Rozhlédněte se v jeho chovatelské stanici a sami posuďte, zda má smysl s takovým materiálem pracovat.

Chovatelskou stanici mého dvounohého už zrušili, protože se jim ty odchovy nějak nepovedly.

Všechny mé sny a ambice vzaly za své, protože jsem nesehnal ani jediného handlera, který by něco takového chtěl předvést ve výstavním kruhu.

Ale zkoušky z obedience složené má! Jen se mě neptejte, jaké jsem musel použít výcvikové metody!
Nebyla to žádná čistá pozitivka!

Ale jinak je to marnost nad marnost.

Osobně to řeším tak, že ho neřeším vůbec.

Váš Chris Van Grif

Někdo mi napsal, že prý maluju jen "placky." Netuším, co to je, ale musím se proti tomu nařčení důrazně ohradit!:-)
28/07/2020

Někdo mi napsal, že prý maluju jen "placky." Netuším, co to je, ale musím se proti tomu nařčení důrazně ohradit!:-)

DIAMONDS ARE FOREVER?S civilizacemi je to jako s láskou. Chtějí být FOREVER, ale strach jim to nedovolí.  Nejdříve vzkvé...
25/07/2020

DIAMONDS ARE FOREVER?

S civilizacemi je to jako s láskou.

Chtějí být FOREVER, ale strach jim to nedovolí.
Nejdříve vzkvétají. Zápal je tak velký, až hrozí, že se změní na požár.
A kde je oheň, děje se mnoho pozoruhodných věcí.

Za nevyššího žáru vznikají diamanty. Jenže k žáru se přidává i tlak. Pokud by nebyl tlak přítomen, bylo by všechno jinak.
Možná proto je tolik diamantů prokletých. Možná chtěly zůstat jen tím, čím stejně jsou - obyčejným uhlíkem.

Lidské tělo je schopno pod tlakem nepředstavitelných výkonů. Lidská duše pod ním ale úpí.
Tlak je narušením rovnováhy a spolehlivým zabijákem životní spokojenosti.

Od určitého bodu se ve všech společnostech stal tlak na pokrok prokletím. A samotný pokrok spíše drancováním, které se následně zahalilo do pláštíku nutnosti, a lesk civilizačních výdobytků zcela zastínil všechny souvislosti.

Každá země si chce sáhnout na svůj vlastní poklad.
Ať to stojí, co to stojí.

Za každým diamantem také zůstává odlesněná krajina, protože těžba je brutální. Ani se nemusí jednat o diamant konfliktní, a stejně za ním zůstává dřina a minimální mzda místních, zábor jejich pozemků. A zůstává za ním to nejotřesnější – dětská práce, protože do některých míst dospělý prostě nepronikne.

Tohle všechno kvůli uhlíku.
A řekněte, myslí šťastná snoubenka ve chvíli, kdy pár karátů přistane na jejím prstu, na nějaké souvislosti?

Drahý kámen navíc nejlépe drží v platině kvůli její pevnosti. A těžba platiny je ještě větší hardcore, než v případě šutrů.
Jedna známá, která se tento měsíc vdává, mi ukazovala svůj zásnubní prsten a říká, že ona jako ekologicky smýšlející člověk, má sice také platinu, ale recyklovanou! Tak to jo. To zcela mění situaci.

Zásnuby zase začaly patřit k lásce a počáteční investice musí odrážet její velikost.
Je to stejné jako u vzniku samostatných států. Láska k určité myšlence, politická idea, obdiv k novému zřízení.

Lidé rychle musejí dostat chléb a hry /diamanty jsou přece jen méně stravitelné/, aby mohli říci těm nahoře své sladké: áno.

Začátek je omračující, potom společnost začne lehce vzkvétat – už to není taková hitparáda, už se ledaskdo začíná nudit. Něčeho se dosáhlo, ale je to stále málo. Každý má málo, a chce víc.

Část obyvatelstva potom začne snít o starých dobrých časech, kdy bylo všeho tak nějak méně.

Kdy bylo hrubé domácí štěstí víc než hrubý domácí produkt. Zapomenou, že ono to tak nebylo nikdy.

A jako v lásce – začnou hledat něco jiného. Něco neotřelého, něco neznámého, něco nevinného. Něco neexistujícího. Protože nevinní jsme všichni vždycky jen na úplném začátku, a ten netrvá zase tak dlouho. Nemluvě o tom, že vše nové je také patřičně hladové a dravé.

Znáte ten příběh vojáka? Vojáka, který leží na poli raněný, a na jeho ranách hodují mouchy. Okolo jde člověk, který se zhrozí a běží raněnému na pomoc. Všechny mouchy odežene.
„To jste neměl dělat,“ zaúpí voják, „tyhle mouchy už byly nasycené, netýraly mě tolik. Teď přiletí nové a celého mě sežerou.“

V každé společnosti dříve či později nastává hledání něčeho NOVÉHO a úplně JINÉHO.

A jako v lásce – někdy je za tím někdo třetí, a někdy ne.
Někdy v tom není nová láska, někdy je za tím jen nenažranost. Je za tím žízeň, kterou nelze uhasit. Hlad, který nelze zahnat ani nejvybranějším pokrmem. Chtíč, který nelze nikdy uspokojit.

Z historie víme, že Řím nikdo nedobyl. Řím prostě shnil.

Skonal na úbytek toho, čemu latiníci říkají VIRTUS.

Historie má jednu naprosto zásadní vlastnost. Opakuje se.
Cokoliv se kdy stalo, může se opakovat. Možná nejen může, ale dokonce musí.
Zoufale se držím toho „může, ale nemusí.“ Protože jsou věci, jejichž opakování by nikdo soudný nechtěl.

Jde jen o to, co převáží. Možná si myslíte, že těch soudných je většina.
V případě, že ano, stejně není vyhráno. Je tady totiž otázka tzv. korektnosti.
Protože korektnost je dnes velice často praktikována tak, že většina musí ustupovat menšině.

Takže je otázkou, co je pokrok a co je ústup vzad. Až ke zdi. Kde už člověk nemá kam couvnout.

Kdysi dávno jsme se ze sběračů a lovců, kteří využívali krajinu a zdroje s mírou a jen tolik, kolik bylo třeba, stali zemědělci. Je to jednoznačně vnímáno jako pokrok.

Pokrok, díky kterému jsme zlenivěli, stali jsme se o hezkých pár centimetrů menšími, ohnuli jsme záda /při obdělávání pole, před vrchností/. A zkazily se nám zuby.

A pokud je pravdou, že soukromý majetek kazí charakter, tak ten se nám zkazil taky. Logicky.

Ale můžeme za to? Máme vůbec na víc?

Lidský rozum je velice špatně vybroušený diamant. Hází podivné odlesky, jeho hrany jsou křivé a povrch je provrtán inkluzemi.

Stupeň čistoty /na stupnici od A do Z/ je někde na P.
A ne, „pé“ neznamená „v pr.eli.“
Jen v kruhu, protože takhle to chodí v lásce i ve válce. Stále dokola.
Milujeme, ničíme, milujeme, ničíme. Budujeme, boříme, budujeme, boříme.

S láskou to moc do činění nemá. Tohle všechno řídí úplně jiný fenomén.
Naprosto neporazitelný a jednou provždy věčný:

Strach. Základní emoce, která je FOREVER.

A my těm developerům, kteří žádají půdu a vodu, pořád říkáme: Nechoďte za starostou, není to dobrej nápad!
25/07/2020

A my těm developerům, kteří žádají půdu a vodu, pořád říkáme: Nechoďte za starostou, není to dobrej nápad!

Chytrá žena obdivuje svého muže, aniž by k tomu potřebovala důvod. Chytrý muž miluje svou ženu, aniž by jí musel rozumět...
23/07/2020

Chytrá žena obdivuje svého muže, aniž by k tomu potřebovala důvod.
Chytrý muž miluje svou ženu, aniž by jí musel rozumět.
Chytrý pes své pány obdivuje bezdůvodně, miluje bezpodmínečně, a pokud možno se za ně nestydí!

Ale sakra!, řeknu vám, že je to někdy hodně těžký!!!

DŮM UZDRAVENÍ DUŠE Normální je nepsat. To je věta, kterou dříve nebo později vyslechne každý psavec nebo spisovatel nebo...
17/07/2020

DŮM UZDRAVENÍ DUŠE

Normální je nepsat.
To je věta, kterou dříve nebo později vyslechne každý psavec nebo spisovatel nebo grafoman.

Většinou mu to řekne někdo blízký, protože právě blízcí lidé nejvíce trpí tím, když se psavec odebere do svého vlastního světa. Do světa, kam za ním nemohou.

Ano, koliduje to se všemi povinnostmi – rodinnými, pracovními a dalšími.

Já si ale myslím, že tvorba – jakákoliv, k člověku patří.
Tvůrčí je i ten, kdo o sobě říká, že není. Jen v různých etapách života tvoříme různé věci.

Psaní ale není jen tvůrčí. Psaní je očistné.
Graham Greene podstatu věci vystihl přesně : „Psaní je forma terapie a někdy se divím, že všichni ti, kteří nepíšou, se dokážou vyvarovat šílenství, melancholie, paniky a strachu, které jsou člověku vlastní.“

Je úplně jedno, zda člověk píše do šuplete nebo je čten.
Psaní do šuplíku nebo do deníku – tedy psaní jen pro sebe, má jednu velkou výhodu.
Nejdete s kůží na trh.
Papír vás nesoudí. Neříká vám, že to máte zkrátit, stylisticky upravit, korigovat.
To, co napíšete, může být srozumitelné jen pro vás. Text se může smát, aniž by potřeboval důvod. Může plakat, aniž by se vám smáli druzí.

Pro zápis opravdu osobních záležitostí používám vlastní abecedu. Zpočátku byla velice jednoduchá – každé písmeno abecedy mělo přiřazeno svůj znak. Jenže například některé samohlásky se opakují častěji. Brzy mi došlo, že podle frekvence určitého znaku rodiče snadno rozluští, co můj deník skrývá za tajemství:-)
Tak přišel upgrade, dnes je mé vlastní písmo složité a ten systém natolik sofistikovaný, že už to po sobě nepřečtu ani já.

Táta mi říkal, že je nenormální psát si deník a dřepět nad čtením. Říkal, že skutečný svět je venku. Že si zkazím oči a místo krve budu mít kolomaz. Říkal, že v knihách není všechno. Byl to nesmírně vzdělaný muž, ale věci raději zažíval na vlastní kůži, než by se spoléhal na psaná moudra.

Nikdy by nikoho necitoval, neboť přejímání cizích myšlenek považoval za „pojídání potravy, kterou kdosi vyzvrátil.“ Omlouvám se za doslovnou interpretaci, ale takhle to prostě říkal. Určitě by souhlasil s těmi, kteří tvrdí, že normální je nepsat.

Máma říkala, že v knihách je celý svět. Že nemohu na vlastní kůži zažít všechno, a ani to není žádoucí.
Říkala, že kdo se dokáže poučit z chyb druhých, vyvaruje se vlastních. Že nebudu muset těžce objevovat něco, co už je dávno objeveno.

Oba měli pravdu, a oba ji neměli.

Psaní přece není otázkou rozhodnutí.
Pro mne je otázkou nutnosti. Není to vědomá terapie. Dokonce nepíšu ani o těch tématech, která mne sžírají.
Nezacházím do temných koutů a třináctých komnat, protože mám přesvědčení: co je za oponou, má za ní i zůstat.
A jiní to mají opačně a to je v pořádku. Univerzální pravdy neexistují.

Občas mi někdo napíše, že by rád vyprávěl svůj nebo jiný příběh, ale že to neumí formulovat, že se nedokáže vyjádřit, že dělá chyby.
Prosím, nevěřte tomu! Věřte sobě! Neexistuje člověk, který by nemohl psát, pokud chce.

Ano, souhlasím, že se vydává nepřiměřeně velké množství knih. Měsíc co měsíc. Někdy má autor pocit, že jeho trauma, které vzniklo proto, že ho předčasně posadili na nočník, musí vyjít v tisícových nákladech.

To je ale jiná věc. Někdo chce, aby ho četli všichni, někdo dává přednost vlastnímu okruhu čtenářů a někdo to šuple neotevře nikdy.
Se psaním jako takovým to nemá nic společného. Není vždy nutné jít s kůží na trh.
Já občas jdu. Protože to vnímám tak, že díky čtenářům má kniha žije.
Jakýkoliv text dostane nový rozměr s úhlem pohledu někoho jiného. Při zpětné vazbě zjistíte, že jsou tam věci, o kterých jste neměli tušení.
Ale není to nezbytné. Pokud někdo nechce, aby mu ostatní koukali do hlavy, vždycky může svou zásuvku zamknout.

Do hlavy vám případě veřejného psaní bude vidět vždycky. Ne že ne.

Nejeden autor tajemně tvrdí, že do jeho lebky nikdo nepronikne! Nejeden se dušuje, že s tím, co píše, nemá nic společného, že je to čirá fikce.

To ale z logiky věci není možné a proveditelné.
Možné by to bylo pouze v tom případě, kdyby ve chvíli, kdy člověk píše, ležel jeho mozek alespoň pár metrů od něho. Na nočním stolku, třeba.

Nikdo se nesvlékne z vlastní kůže a nikdo nepřekročí svůj stín.

Můžete psát sci-fi, fantasy nebo thriller. Můžete skvěle popsat postavu opačného pohlaví, než jste vy sami.
Ale NIKDY váš mozek neopustí vaše tělo. Vždy je to osobní. Vždy se autor projeví, vždycky se odkope. Váš vlastní úhel pohledu, vaše priority, vaše volby a vaše postoje – to vše se tam vloudí.

Z psychoanalýzy víme, že každý vede dialog pouze sám se sebou. Prostřednictvím ostatních, ale stále jen sám se sebou.

Ať psaní jen pro sebe, nebo psaní veřejné – obě mají stejný terapeutický efekt.

Údajně už 1 200 let před naším letopočtem existovala v Egyptě královská knihovna.
Měla výstižné jméno: DŮM UZDRAVENÍ DUŠE

Address


Website

Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Štěstí na obzoru posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.

Shortcuts

  • Address
  • Alerts
  • Claim ownership or report listing
  • Want your business to be the top-listed Pet Store/pet Service?

Share

Pes vám život změní. O tom pochyb není. Toto je kratochvilné vyprávění, na hranici reality a snění. A je to také o naději, že zázraky se stále dějí! Když jde někdy i ďábel spát, co dalšího se může stát? Ze žáby stát se může kočka. A Godota se možno dočkat! ------------------------------------------ Jak pes přinutil člověka ke štěstí. A dokázal, že karma není zdarma.

Neptejte se, proč jste si pořídili svého psa. Ptejte se, proč si on pořídil vás.