29/11/2020
„NATE!“
Na stole přistály talíře s jídlem. Teta strašně nerada vařila. Občas ale dostala synovce a neteře na hlídání. Nijak se s námi nepárala, dělala otrávené ksichty, nesnažila se naklonit si rodinné příslušníky.
A my jsme ji za to milovali. Začali jsme jí říkat teta Naty, podle jejího otráveného „nate“, které zasyčela, kdykoliv musela prásknout talířem o stůl nebo nám podat hrnek s kakaem – skvělým, mimochodem.
Strejda býval nedobytným starým mládencem. Z přesvědčení. Mnoho žen se ho snažilo změnit.
Přivážel nám představit samé krasavice.
Mám z té doby stručný zápis v deníku:
Vařily, pekly, smažily,
všemožně se snažily.
Zkrátka a dobře – všechny dělaly stejnou chybu. Strejda byl muž sice nadprůměrně krásný, ale jeho mozek fungoval jako každý jiný. Vyhodnocoval situaci jako každý jiný muž – když se někdo moc snaží, tak asi za moc nestojí, jinak by se snažit nemusel. Když je někdo kdykoliv po ruce, když se někdo moc stará, stává se nezajímavým. Takhle neuvažují jen chlapi, takhle uvažují i ženy, i když to často nepřiznají.
Jak říkám moje máma: “Oběť neplodí vděk.“
Ty dámy to evidentně nevěděly a snažily se opravdu hodně. Nebylo co dobývat, nebylo o co usilovat.
A že byly krásné? Krása se snadno okouká, a na šerednost se dá zvyknout.
A tak se postupně z každé té krasavice stala součást inventáře bytu, spolehlivá, užitečná, nápomocná. A proto nezajímavá, všední a nedoceněná.
Mezi těmi slečnami byly opravdové skvosty, ale i tak dělaly všechny stejnou chybu – samy sobě nasadily laťku vysoko, aniž by je o to někdo prosil. A když už je to zmáhalo, končily vyčerpané, frustrované a zahořklé. S názorem, že chlapi jsou strašný svině.
Strýc byl ovšem stále stejně milý a pozorný. Neprosil se žádné o vedení domácnosti a vyvařování, dokázal to sám, a víc, než dobře. Rozhodně by se nikdy nenechal vlákat do pasti nesvéprávného tvora, mouly, za kterého musí manželka dělat i seznam na nákup.
Nehledal hospodyni, kuchařku, služku, ani gejšu.
Hledal NĚCO. NĚCO SPECIÁLNÍHO. NĚCO EXTRA. NĚCO, CO JEN TAK NĚKDO NEMÁ.
A jako všichni hledači, jednoho dne našel.
Našel ji na pláži, v miniaturních plavkách.
Jeho nastávající byla o deset let starší než on, hřmotná, neotesaná, a když se smála, knír se jí třásl.
Nevařila, nepekla, nesmažila. A neholila si nohy.
A dala si to i do manželské smlouvy.
Zatímco jiným strýc vždy vysvětlil, že na lásku není papíru třeba, svou Naty si chtěl vzít okamžitě a střelhbitě, aby o takový poklad nepřišel.
Bylo v ní něco základního, něco archetypálního.
Byla živočišná, byla tou, které se říká samice. A byla to samice Alfa.
Strejda k ní vzhlížel, a nebylo to proto, že by byla větší. Strejda měl rovné dva metry.
Vzhlížel k ní od prvního dne a vzhlížel k ní dalších třicet společných let.
Vánoce se staly kouzelným časem.
Měli jsme i jiné tety, babičky, prababičky, které pekly cukroví a vánočky, vařily, pekly, smažily.
A u štědrovečerního stolu pak byly protivné jak činže, unavené a smutné.
Teta nedělala nic z toho, a přesto dělala všechno.
Jakmile vešla do místnosti, flákla sebou na gauč se slovy: „Pravá dáma má ležet na sofa a zdobit.“
Neměli jsme sofa, ale ona byla dáma.
A kdyby o tom snad někdo pochyboval, chytil by takovou, až by se mu v hlavě rozsvítilo. Jako hvězda na vánočním stromečku.
Naše Vánoce měly hvězdu jedinou. Jmenovala se Naty, a pro nás děti udělala víc, než kdokoliv jiný.
Dětem je koneckonců jedno, zda jedí cukroví domácí nebo kupované, nebo jim ho upekl strejda místo tety.
Ale málokdo umí ukázat svět jako kouzelné místo. Málokdo umí ukázat život jako velké dobrodružství. Málokdo umí nakazit svou radostí z toho života.
Natina radost ze života byla tak velká, že tryskala všemi jejími póry.
Nikdy se nestarala, co si kdo myslí.
Nikdy si nestěžovala, ostatně neměla na co.
Nikdy ze sebe nedělala oběť, ani nic jiného, čím nebyla.
Byla sama sebou. Opravdovou ženou.
Která své synovce a neteře opravdu milovala.
Zatímco dospělí se po chystání Vánoc podle dospěláckých představ, zhroutili u přiblblého pořadu v televizi, teta nás brala na půlnoční. Ne do kostela, ale do lesů, do přírody.
Říkala, že Bůh sídlí právě tam. Všechny lidské stavby a chrámy podle ní byly jen znakem pokrytectví a neznalosti.
Ukázala nám, že člověk může, a dokonce musí být sám sebou, a nemusí se dělat lepší, ani horší.
„Pokud vám někdo říká, že máte vnímat a cítit jinak, než vnímáte a cítíte, pak dávejte bacha! Ten člověk s vámi manipuluje.“
Za každou vteřinu života, kterou budete žít jako někdo, kdo nejste, strašně zaplatíte.
Zahořknete a stanou se z vás bručouni, kteří budou každému nepříjemní a všichni před nimi budou zdrhat.
U Naty se zrodilo to, co mi později předvedl Chris ve stejně čisté formě.
MŮŽU. ALE NECHCI.
Všechno znala, všechno uměla, jen to nedělala tak často, aby to kdokoliv mohl považovat za samozřejmost. Aby jí někdo mohl považovat za samozřejmost.
Dávala najevo, že není pro každého, a každý jí také nebude dobrý.
Strejda byl udržován v neustálém napětí, jeho život byl jedno velké dobrodružství. A když mu jednou za týden přichystala oběd o pěti chodech, nevěděl, jak poděkovat.
Byla skvělá kuchařka, a my děti jsme to věděly. Když jsme byly u ní, jednou rukou nám podstrojovala, a druhou práskala na stůl talířy se svým „Nate!“, a u toho ještě zvládla vyhrožovat: „Ale jestli to někomu kváknete, tak tu budete příště o hladu.“
V tomto předvánočním období se u ní scházelo strašně moc lidí.
Přitahovala je jako plamen v třeskutém mrazu. Ale nepouštěla si je příliš blízko, aby ten plamen nezadusili.
Když si její kamarádky u ní v obýváku vyměňovaly recepty na cukroví, pustila si film nebo zalezla s knížkou se slovy:
„S fraucimorem nepeču.“
Pečte nebo nepečte, vařte nebo nevařte, smažte nebo nesmažte. Záleží, co je vaší motivací.
Tetinou motivací bylo žít. Její žízeň po životě byla obrovská, a já věřím, že ji uhasila, jak nejlépe mohla.
Naty, na Tebe! a na strejdu, který se určitě teď tam, kde jste, obtáčí kolem tvých nohou!
Šťastné a veselé! Takové, jaké s Tebou vždycky byly!
