29/04/2021
Náš první rok (vlastně už skoro dva) s Rosie...
V červnu 2019 jsme s manželem začali uvažovat, že si pořídíme ke své 10ti leté fence ČSV Enny štěňátko. V tu chvíli jsme netušili, že už se pro nás jedno narodilo. Původně jsme chtěli štěně až v zimě nebo na jaře 2020. Jenže, když jsem zjistili, že se uvolnila z rezervace krásná fenečka, neodolala jsem a manžel se nakonec nechal taky ukecat a v polovině srpna jsem si jeli pro malý šedivý kožíšek. Naši růžovou fenečku Rosie. Od malinkata byla něžná a trošku opatrná. Nebyla tak průbojná, jak jsem byla zvykla od Enny. Ne že by se něčeho vyloženě bála, ale s rozvahou vše zkoumala a objevovala nové věci. Doma se rychle rozkoukala. Já měla představu, že se budeme věnovat soutěžně noseworku nebo poslušnosti. Jenže se štěnětem, které nechtělo brát odměny a plivalo i šunku, to nebylo úplně snadné :) Prakticky rok jsme pracovali na tom, aby pro ni jídlo bylo zajímavé. To se podařilo a dneska Rosie cvičí i za granule. Pořád je ale opatrnější a má vysokou potřebu kontroly prostředí. Řeší každý zvuk, závan nového pachu, vnímá okolo každý pohyb a pak se může zdát, že se špatně soustředí. Občas je to s ní kříž :D Ale ruku na srdce, se kterým psem není.
Rosie je velký mazel, ale umí se i pořádně rozparádit a pak mám strach, že nám zboří dům. Spolu s Enny tvoří nerozlučnou dvojku. Sedly si holky opravdu skvěle. Jsem za to moc ráda, Enny ji toho spoustu předala a hodně ji naučila.
“Čévéčko nepotřebuje mnoho, jen všechen váš volný čas.”
Co tedy spolu podnikáme?
Z psích sportů se rekreačně věnujeme trochu agility, noseworku, obedience a docela
poctivě dogfitness, které nás obě hodně baví a dává mi ze všech sportů největší smysl, protože pro psa přínosem, pokud se dělá správně, je i bez zdravotních rizik.
Chodíme si taky vyvětrat hlavu na túry nebo socializovat do víru velkoměsta.
Snažíme se alespoň jednou za 14 dní jezdit na cvičák. Výcvik a vlastně celá výchova je u nás založena na pozitivním podmiňování, na odměňování správného chování. Na Rosie se opravdu nedá tlačit, šprajcne se. Ne, ze vzteku nebo z tvrdohlavosti, ale z nejistoty, z toho že věc nechápe, nechápe, co se po ní chce a co má dělat. Znejistí a začne stresovat, což je blbý. Ve stresu se pes ničemu nenaučí. Na tohle je pozitivka skvělá. Ona je přesně ten pes, který jinak cvičit nejde. A já jsem asi přesně takového psa potřebovala :) Abych se odpoutala od klasických představ o výchově a výcviku psa. Že pes něco musí udělat, že nesmí nesplnit úkol, musí být donucen,...atp. Díky Rosie jsem obejvila skvělou trenérku Báru z Psí škola ABS v Opavě, která nás vše naučila a poradila a hlavně povzbudila, když jsem byla bezradná. Díky tomuto “stylu” výcviku se nevztekám na psa, že něco neudělá, ale hledám důvod proč to neudělal a jak situaci nastavit jinak, aby to pro něj bylo lépe pochopitelné. Někdy je to prostě jen příliš rušným prostředím, nebo únavou psa. Jsem přesvědčená, že tím, že po Rosie nechci více, než co zvládne, mi naprosto věří a nemám problém s ošetřením u veterináře, ani se stříháním drápků, čištěním uší atp. A nemusím psa u toho držet násilím. Prostě mi věří a nechá se ošetřit. Ví, že jí nenaložím víc, než snese. Doufám, že se mi podaří udržet tuhle křehkou důvěru, která je pro mě naprosto fascinující a u jiného psa jsem ji nikdy neměla. Neřekla bych, že je to až takový rozdíl. Nevěděla jsem, že jdou věci dělat jinak, než drilem, křikem a donucením k poslušnosti.
Rosie je přesně ten pes, kterého jsem potřebovala, aniž bych to věděla. Je to skvělá parťačka. Má vlčí princezna.