21/09/2024
Je Mabon, svátek druhé sklizně. Slunce ještě hřeje, jak v létě, a stromy jsou zelené, ale listy na psím víně se začínají zabarvovat do sytě červené barvy a nebe je průzračné a vysoké.
Ode dneška se začínáme připravovat na zimu.
Tak jsem dnes přípravy kontroloval. Mamka na verandu přestěhovala velkou šatní skříň ze suterénu a dala mi na ní obrovský psí pelech, takže teď mám ještě lepší místo na ležení u svého oblíbeného okna, ze kterého vidím na celý dvůr. Ještě si tam přestěhuju svou rybu nádhernou oranžovou, vezmu nahoru Oscarka a Stepíka a můžu zimovat. Bude nám teplo.
Protože jestli je v zimě něco opravdu důležité, tak právě teplo.
A naučil jsem se, že to teplo musíme umět vytvářet sami. Jinak z toho nic nebude.
Nejvíc tepla vzniká z toho, že si k sobě do pelechu vezmete někoho, koho máte rádi. Já bych si tam kromě Oscarka a Stepíka vzal ještě i mamku, ale to bych pak asi přišel o tu skříň, a možná i o mamku.
Rubíka bych vzal také, ale on, i když si celý den hraje s námi, spí jen se Safí.
No, je to trochu složité, ale hlavní je to, že všichni jsme našli někoho, s kým je nám teplo. To se jen tak každému nepovede, ať už se narodí jako drahé papírové kotě v chovatelské stanici, nebo jako černý bezďáček v keřích u zastávky v Holečkové ulici. A vidíte, takhle jsme na svět přišli já a Stepík, a k tomu ještě pár set kilometrů od sebe, a nakonec jsme spolu v jednom pelechu.
Tak dokud je ještě hodně casu na přípravy, doufám, že si každý stihne najít někoho, s kým bude celé ty dlouhé zimní měsíce čekat na jaro. Třeba nějaké koťátko. Nebo starší kočku. Se staršími je míň starosti, říká mamka, ale já mám rád koťátka.
Vlastně, je to docela jedno, kdo to bude, jediné, na čem záleží, je, aby vám vedle něj bylo pořád teplo.
Váš Kristián.
