11/02/2021
JÁ, AGENTKA 😺😼😽
Povím vám moc zajímavý příběh o tom, jaká to byla fuška dostat se k mojí nové paničce a jak jsem to po kočičím šalamounsky vyřešila.
Moje panička v té době bydlela přes půl republiky ode mě a o mé roztomilé existenci neměla ani tušení. Možná proto, že byla v té době moc smutná, neboť ji opustil její milovaný kocourek.
Já jsem ji však i na tu dálku zaměřila svojí kočičí intuicí a řekla jsem si, že spolu budeme určitě velice šťastné.
Byl tady ale takový malý problém. Vůbec jsem nemohla počítat s tím, že by mě panička hledala. Ona měla co dělat sama se sebou a já jsem pochopila, že je prostě všechno na mě.
A tak jsem se vydala na cestu.
No, vydala … Jednoho dne jsem se zjevila před takovým velikým domem. Široko daleko žádné jiné domy nebyly a já jsem moc plakala … no tedy řvala jsem, aby si mě někdo všimnul.
A potom mě našli domácí. Ta je malinká, říkali. Byla jsem hrozně malinká, vážila jsem něco přes půl kila. A také: „Co s ní budeme dělat?“
No, co by se mnou měli asi tak dělat, přece mě ubytovat! Což jim nakonec došlo.
Tim jsem měla první část svého důležitého úkolu za sebou.
Druhý den přijela k domu moje nová panička. Dům se jmenoval penzion a panička se tam chtěla na jednu noc ubytovat. Prý služební cesta. Pchchh! Jaká služební, vždyť si přece jela pro mě.
Ona o tom, chudák, ještě nevěděla, ale já jsem se radovala, neboť už byla ruka skoro v rukávě.
Jediným rozdílem mezi námi bylo, že já jsem se ubytovala o den dřív a zadarmo. A ještě jsem dostala najíst. Když totiž máte styl a dobré způsoby a víte, jak to chodí, dovedete si život zařídit.
„Jé, vy máte krásnou kočičku!“ řekla moje zatím nic netušící panička domácím.
„To je nalezenec“, odpověděli, „objevila se tady včera.“
Jaký nalezenec, oni nevědí, že jsem na velké kočičí misi???
„Co s ní budete dělat?“ zeptala se moje budoucí panička.
„Ještě nevíme“, řekli.
V tu chvíli jsem se rozparádila a předvedla svojí nové paničce několik zajímavých kočičích kousků a vylomenin. „Ta je ale šikovná“, řekla panička, „a vůbec se nebojí“.
Dlouze se na mě dívala a pak k-o-n-e-č-n-ě vyslovila tu větu, na kterou jsem celou dobu čekala: „Kdybyste ji nechtěli, tak já bych si ji vzala.“
Domácí se opět dlouze zamýšleli, asi se mě nechtěli vzdát úplně jednoduše a pak řekli:
„Víte co? My bydlíme u silnice, nám tady stejně žádná kočka dlouho nevydrží, tak u vás jí bude asi líp.“
A bylo to! Samou radostí jsem nevěděla, kam dřív skočit. A tak jsem se rozběhla po zahradě a skákala jsem po drnech trávy jako by do mě něco vjelo. Jasně, že vjelo, moje mise byla úspěšná!
Nejradši bych odjela hned, ale panička prý musela ještě druhý den pracovat.
A já, jako správná agentka, jsem na ni jednoduše počkala. V domečku bylo teplo a jídlo a dali mi taky krabici jako pelíšek … aby mi to čekání lépe šlo.
A potom jsme jeli. Já jsem byla tím čekáním poněkud znavená, tak jsem celou cestu prospinkala.
Příjezd do nového domova byl slavnostní!
Panička na mě hned vybalila paštičky a sušené dobrotky, co jich měla doma zásobu.
A já jsem se nabaštila a šla tu dlouhou cestu zaspat.
Od druhého dne panička říkala, že jsem moooc hodná. Chodila jsem vzorně na záchůdek a taky když panička nechtěla, tak jsem jí teda neskákala na linku. Ale jen, když se dívala … hi, hi … jak byla pryč, hned jsem šla jako správná agentka prozkoumat terén.
Panička také nechtěla, abych jí chodila do postele, ale tam jsem poslouchala jen naoko. Tak nějak jsem přestírala, že do té postele nejdu, ale jak si panička lehla, už jsem byla u ní a předpisově jsem se tulila. A spinkat jsem také chtěla jen s ní, no uznejte, musela jsem jí s tím pomoct, když ona toho moc nenaspala od té doby, co jí opustil její milovaný kocourek.
Panička se hodně dlouho podivovala, jak jsem se k tomu penzionu mohla vůbec dostat, když stojí na samotě. Také hledala, jestli někomu nechybím. Ta je tak naivní!
Je nad slunce jasné, že jsem tam přijela jen kvůli ní. Ale jak jsem se tam dostala, to nikdy nikomu neřeknu. Ani nemňouknu!!! Čestný kočičí!
Vaše agentka Micka
P.S. Možná vám tady zase někdy něco škrábnu. 🐱