Můj život s Blonckou

07/04/2024

Boninka by dneska slavila narozeniny 💔
Myslím na tebe, holčičko moje.

Foceno před dvěma lety...

01/04/2024

Mám osobní ochranku.
A nebojím se ji použít!
To jsme dneska jeli na procházku. Autem rovnou do lesa. Etouš totiž nemá rád lidi pod vlivem, tak jsem se chtěla vyhnout zbytečným nepříjemnostem. A že těch unavených koledníků všude kolem bylo!
Pes se pěkně způsobně poskládal na zadní sedačku, já hupla za volant a vyrazili jsme.
Ženeme si to šílenou, třiceti kilometrovou rychlostí naší jednosměrkou, když před námi vidím skupinku chlapů, vyzbrojenou pomlázkami. Na některé dolehla únava už tak mocně, že vzali za vděk i tvrdým asfaltem a ustlali si... No, musela jsem zastavit. V tu chvíli si ovšem ještě stojící pánové povšimli, že auto řídí ženská! I seskupili se před Beruškou, pomlázkami začali lehce klepat do auta a že prej:
"Paní, vystupte, my vás vyšleháme!"
Stahuji trochu okénko, abych nemusela moc vřískat "Hele, chlapi, já bych to nedělala."
"Ale no tak, je to tradice!"
"Já vím, ale Etoušek by mohl být mrzutý..."
Jakmile ďábel, až do téhle chvíle klidně ležící na sedačkách dokonce i s položenou hlavou, zaslechl svoje jméno, ukázal se v celé kráse a spustil cirkus! Řval jak podebranej, zježil se na dvojnásobek svojí normální velikosti, sliny lítaly všude okolo, pysky zvednutý až nad dásně a ukazoval tak nejen zoubky jako perličky, ale chřtán komplet!
"To je náš Etoušek" šeptla jsem nesměle.
To ale už nikoho nezajímalo.
My měli takovým fofrem uvolněnou cestu, že bych nikdy nevěřila, že je to vůbec možné! I polehávající osoby zmizely jak mávnutím kouzelného proutku a zavěsily se na plot za chodníkem.
Zvláštní, vyšlehat mě už nikdo nechtěl.
Tak jsme holt jeli dál...

31/03/2024

"Tak jsem to byl zkontrolovat a nějak blbě ti to schne, taťko."
Tvůj Etoušek 🐾

31/03/2024

24/03/2024

Dala jsem si úkol:
Naučit Etouše, že může být i den, kdy neděláme nic. Jako VŮBEC NIC.
Bylo by fajn aby to znal. Hodit se to může kdykoliv.
Jako vhodný den jsem určila dnešek a radostně se do toho pustila. Venku hnusně, prší, tak co, že jo.

Takže souhrn našeho dnešního nicnedělání:
2x procházka,
3x blbnutí s míčkem na zahradě,
1x poslušnost (ale jenom tak trošku) + opáčko všech blbin co jsem ho naučila,
1x čuchací hry a hlavolamy,
a právě se přetahujeme o uzel.

No, nezbývá mi než si přiznat, že jsem v tomto směru brutálně, ale opravdu brutálně selhala! 🫣

Tak holt jindy...

05/03/2024

Sss, ssst...
Hele, já vám napíšu, jak mě Etislav připravil o poslední zbytky mé důstojnosti.
Vy si to přečtete, politujete ubohou mě a pěkně fofrem to zase zapomenete, jo?
Se totiž stydím.

Já bez ranní kávy prostě nefunguju. A to ani o víkendu, přestože vím, že za chvíli mě Etouš vytáhne na procházku a mně se bude chtít čůrat. Vím to. A stejně si to kafe dám! Už když ho piju, ten požitek mi kazí představa tlačícího močáku, zkřížených nohou, zoufalého hledání příhodného mlázíčka, keříku, nebo alespoň většího šutru… Hlavně nenápadně! Samozřejmě, že se tomu snažím předcházet. Toaletu před odchodem z domu navštívím preventivně klidně pětkrát za sebou v rychlém sledu. Je to ale houby platný! Že z toho Etoušovi, který je už maximálně natěšený škube oko, asi ani nemusím psát.
A stejně to bylo i v sobotu. Došli jsme do lesa a ejhle, močák se probudil k životu. Vím, že nemá smysl vzdorovat, takže scházíme z hlavní cesty a já hledám nějaký to houštíčko…
Hele! Tohle je fajn. Psisko mám pro jistotu na vodítku, nikde nikdo, stahuju kaťata a přidřepávám. V jedné ruce vodítko, druhou přidržuji kalhoty, aby nedošlo k nějakému nedopatření…
Ta úleva!
A přesně v tu chvíli se dává Etislav do pohybu. Nikam se nežene, jen si tak čuchá okolo. Já stále zaneprázdněna si ani nevšímám, že mě obkroužil celou. Bohužel i s vodítkem!
V houštíčku to najednou zašramotí, vylétá z něj ptáček, Etislav vyráží za ním, vodítko se stahuje, nabírá mě pěkně pod zadkem, já se překlápím dopředu jak houpací koník, obě ruce plné, nohy svázané gaťkama, čumák napasovanej v jehličí a na okolní svět se zvesela usmívá moje nahaté pozadí, díky pozici „v kleku s ksichtíkem na zemi“ pěkně zvednuté do výšky!
Tak. A přesně v téhle chvíli mě opustily veškeré zbytky důstojnosti.
Etoušovi... to bylo f*k.
Napřed jsem ztuhla, pak mi začaly cukat koutky a já se, stále ležíc na zemi, začala chechtat jak blbá, páč tohle se muže stát fakt jenom mně.
A mimochodem, vymotat se z téhle pozice mi dalo docela zabrat.

Takže jak jsem říkala: POLITOVAT A ZAPOMENOUT!
Nikdy se to nestalo, žádného psa nemám a ten časový údaj taky nesouhlasí!

03/03/2024

Etoušek byl dneska lítostivý...
Pamatujete na bobříka? Fialovou plnící hračku, ze které jsem dělala Bloncčiným přičiněním vývar s piškotovou příchutí? Tak toho pořád máme. U Etíka je stejně oblíbený jako byl u Bonušky. A taky máme Běhnu (robotický vysavač). To je zase moje oblíbenkyně. Zvěřinec ji naštěstí ignoruje. Některé kusy tak okázale, že jí odmítají uhnout, i když do nich setrvale naráží. Takže se mi potom na mapě úklidu objeví silueta ležícího ovčáka... No nic.
Potřebovala jsem se chvíli věnovat vaření a aby se mi chlapeček zatím nenudil, dostal naplněného bobříka. Já vařila, on si spokojeně doloval dobroty, Běhna makala v obýváku. Etouš už byl s bobříkem skoro hotový, zbýval v něm poslední kousek piškotu. A poslední sousto je vždycky to nejlepší! Jenže tomu našemu blbounovi přišlo jako bezva nápad odnést si hračku do obýváku. Tam ji pustil na zem, piškotek vyskočil... A co čert nechtěl, přímo Běhně před kartáč! Než se mladej pán rozkoukal, Běhna udělala šup, šup, a poslední sousto splivla ona.
Kdybyste viděli ten ublížený pohled, co na ni hodil!
Až jsem se začala bát aby si to s ní nechtěl vyřídit. Do tlamajzny jsem mu raději fofrem nacpala jiný piškot.
Jako prej dobrý, ale poslední sousto je poslední sousto!
Mám teď trochu strach nechat Etouše s Běhnou o samotě...

21/02/2024

Trocha něžné péče 😊

19/02/2024

Musím naučit Etouše jezdit v autě v kufru.
Do teď to bylo místo Bonušky, ale s tím smrádětem na zadních sedačkách se to už fakt nedá!
Etislav je totiž chlap. A jako každej chlap mi kecá do řízení!
Ale jak!
Ty naše cesty autem jsou vůbec zážitek.

Sotva nastartuju, okamžitě si sedne. Jenže to znamená, že v tu chvíli má hlavu výš než já a i když je cvaknutý v bezpečnostním postroji, není pro něj problém napasovat palici těsně vedle té mé. Nejlépe se mi opřít bradou o rameno. Při pohledu čelním sklem musíme jednoznačně vypadat jako dvouhlavá saň! Jedna hlava je děsivá sama o sobě, ta druhá kouká pohledem ostrým jak balíček žiletek, přední sklo se mlží jejím horkým dechem a přes veliké tesáky jí stéká vazké lano slin… přímo první hlavě za krk!
„Fůj, Etislave! To je nechutný!“ bráním se chabě.
„Nemel, hoď tam jedničku a můžem!“ olízne mi ucho.
Vyrážíme.
„Hau, hůůů!“ komentuje Etislav moji jízdu po pár metrech.
„No nepojedu rychlejš! Tady je třicítka, milej zlatej. Máš na pokuty? Já ne!“
Suneme se pomalu vpřed a nervozita na zadním sedadle by se dala krájet. Podtrhuje ji nepřeberná škála zvuků, kterými se mladej pán domáhá zvýšení rychlosti. Od vzdychání, přes mlaskání a olizování se až po houkání a brumlání. On totiž děsně spěchá!
Uklidňuje se až ve chvíli, když vyjedeme mimo obec a já zrychluji. To mi potom spokojeně čučí přes rameno ven a funí…
„Ježiš dejchej si jinam! To je děs, tohle! V tobě snad něco chcíplo!“
Mokrá, drsná žínka mi obratem přeblejskne půl hlavy. Pěkně od brady až po temeno „I nebuď cimprlína!“
Před náma se objevuje auto. Jede pomalu a tak nějak divně si to šněruje. No nic, zpomaluji. Budu ho mít raději na očích, než v zádech.
„Hau, hau, haůůů!“ protestuje druhá hlava a další lano slin mi mizí ve výstřihu.
"Fuj... A nehuč furt! Nebudu ho předjíždět. Podívej, co dělá..."
"Uwááá!!!" odpovědí mi je mohutné, hlasité a znuděné zívnutí.
"No aby ses nezbláznil! Však už támhle odbočujeme."

Cestou zpátky mám klid. Po dvou hodinách v lese už Etouš nikam nespěchá. Na zadní sedačky dopadne rovnou do lehu s mohutným "Uuuffff..." a řízení nechá zcela na mně.

18/02/2024

Etouš posílá pozdrav a já vám všem moc děkuji za podporu a milá slova ❤️

15/02/2024

Děkuji Egon - z mýho deníčku

15/02/2024

Bonnie, Bloncka, Bonuška, Blondý, Bublina, Barbucha, madam, psice, holčička moje...

Je to sedmnáct dní. Sedmnáct dlouhých dní, kdy mám srdce na kusy a pocit, že se mi už ani nechce dýchat. Strašně to bolí. Pořád.

Ale musela jsem ji nechat jít. Jiná možnost nebyla.

Přitom vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se děje něco vážného.
V neděli za náma přijely na návštěvu pubošky. Bonuška měla ukrutnou radost, ostatně jako vždycky. Užívala si mazlení, pochutnávala si na pamlscích, cvičně se servala s Etislavem… Prostě klasika. Po návštěvě si drobet schrupla a vlítla do ní nová energie. I přišlo jí jako bezva nápad honit se s naším mladým pánem po bytě a u toho komplet přestavět obývák. Asi abych se nenudila. Když si svého ovčáčka dostatečně zakousla, natáhla se do peří k zaslouženému odpočinku.
Že je něco jinak jsem zjistila, až když jsem ji chtěla vzít na poslední čůrání před spaním. Šla, ale tak nějak ztuhle. Záda! Napadlo mě téměř okamžitě. Mohla si hnout se zádama, když blbla s Etoušem. Naordinovala jsem jí teda klidový režim a objednala nás na veterinu, aby na ni paní doktorka raději mrkla. Ráno jenom vyčůrat, vykakat a šup zpátky do peří. Po schodech se jí moc nechtělo, což mě jenom utvrdilo v tom, že to budou záda. Odpoledne mě normálně přivítala, dala si pamlsek, až jsem si říkala, jestli jsem se s tou veterinou krapet neunáhlila. Ale už jsem měla dohodnutý termín a můj nejdražší na nás čekal venku. Chtěla jsem ho mít s sebou, kdyby bylo Bon potřeba přispat třeba kvůli rentgenu. Tak jsem popadla obojek, vodítko, psici a vyrazily jsme. Cestou k autu na ni koukám a říkám si, že má nějak velký pupík. Ale z čeho? Dělohu nemá, průvodní znaky k torzi žaludku taky ne. Že by byla nafouklá? Je fakt, že byla celý den doma, takže bez pohybu. Udělat sono, zaškrtávám si v hlavě.
"Ta holka je nějaká bledá..." konstatovala paní doktorka po základním vyšetření.
V tu chvíli mi začalo docházet, že je něco hodně, ale opravdu hodně špatně!
U sona jsme začali a taky skončili...

Z lékařské zprávy:
"Ruptura nádorů na slezině, krvácení do DB poměrně ve velkém množství.
Prognóza i po operaci velmi nejistá, v případě hemangiosarkomu špatná.
Majitelka se rozhodla pro eutanazii."

Tak.
Ať se to zdá jakkoliv strašné, nikdy bych nedovolila aby moje holčička zbytečně trpěla. I kdyby mě to zabít mělo!
Ten nádor nebyl jeden nebo dva, bylo jich minimálně pět... Dál přes krev v bříšku vidět nebylo, ale předpoklad, že to není všechno a nejen na slezině , ten byl jasný. Při skutečnosti , že Bonuš nesnese antibiotika a vzpomínce, jak špatně a v bolestech se dostávala z operace před dvěma lety, jsme se s páníčkem rozhodli nechat ji v rámci možností důstojně přejít Duhový most.

Odešla milovaná, s námi oběma u sebe.

Neskutečně mi chybí! Kdybych tu neměla Etouše, tak nevím...

Děkuju Ti, holčičko moje, za těch krásných skoro jedenáct let, kdy jsem směla kráčet po Tvém boku, cítit Tvoji lásku a dávat Ti tu mou.

"Pokud je láska opravdu nesmrtelná, potom věřím, že se po své smrti zase setkám se všemi psy mého života. Kdyby pro nic jiného, tak pro tu spoustu lásky, co nás spojovala."

30/01/2024

BONNIE
7.4.2013 - 29.1.2024

Děkuju Ti za všechno, lásko moje... 💔

22/01/2024

Psí senioři jsou skvělí, říkali.
Užijete si společný váleníčko, pohodičku, souznění...
Můžeš se na ně spolehnout, říkali.

No jo, jenže když já mám psí seniorku kategorie "Bloncka"!
A ta mi dokáže pěkně zatopit kdykoliv!

Že Blonduš hůř vidí a slyší, beru jako fakt. Prostě to tak je a jsem s tím smířená.
Přivolání na cvaknutí dvířek od ledničky už zkrátka nefunguje.

Nemůžu ji pustit navolno. V rámci její bezpečnosti. Posledně to teda moc velká legra nebyla.
To si tak jdeme po poli, Etouš se motá v kruzích kolem mě, Blonduš mašíruje kousek od nás a najednou se madam začuchá. Chvíli se zdrží, čumák v myší díře... my zatím pár metrů popojdeme, zastavíme se a čekáme. Bon zvedne hlavu, rozhlíží se... ale nevidí nás. Volám na ni, neslyší. A tak nabere směr dle vlastního uvážení, zařadí nejvyšší rychlost a letí jak smyslů zbavená úplně na druhou stranu, než jsme my.
Paráda! Řeknu vám, že než jsem ji dohnala, bylo nám to pole skoro malý! Já fakt běžela! A taky ječela. Marně.
A Etislav, ten trotl maldej si asi myslel, že je to nějaká nová bezva hra, skákal na mě, ňafal, motal se mi pod nohy a ještě mě štípnul do zadku!
Neřád!

Bloncka má poslední dobou takovou zvláštní libůstku. Postaví se doprostřed zahrady a řve. Jen tak. Nemá na co, ale řve. Nikde nikdo, nic se neděje, ani větvička se nepohne. A madam z plna hrdla řve! V Etoušovi to patrně budí pocit provinění, že ona ví něco, co on ne. A tak lítá po zahradě jak splašenej a zoufale hledá důvod Bloncčina rozhořčení. Jenže ten není... Fakt. Buď ji to postě baví, nebo má radost, že se slyší. Těžko říct.
Samozřejmě jí vyřvávat nenechám, ale zkuste nedoslýchavého psa odvolat, že jo. Takže to znamená všechno zahodit, vyběhnout na zahradu a psice se opatrně dotknout. To se mě většinou ještě lekne, páč je ohlušena vlastním řevem. Děsím se chvíle, kdy mě z leknutí rafne...

Mám takový dojem, že ke všem drobným projevům stárnutí, se nám začíná přidávat i trocha té stařecké senility.

S pohledem raněné srny se ze mě pokouší vyrazit druhou, třetí a klidně i čtvrtou večeři! Jako já nevím, jestli zapomene, že už jedla nebo má prostě jenom ještě chuť, ale zkouší to. Vytrvale. A někdy tak urputně, že mě naprosto rozhodí a musím se jít mrknout do lednice, jestli jsem na ně vážně nezapomněla... No, taky holt nemládnu.

Děsně nutně musí jít v noci čůrat! Přešlapuje, oklepává se, občas kňourne... Prostě všemožně dává najevo, že je to fakt naléhavé. Dobře, jdeme ven. Tam se Blonduš zastaví, rozhlíží se, zevluje... ale nevyčůrá se.
"Bonuš, čůrat jsi chtěla" připomenu jí.
"Jo aha!" Udělá dva kroky a... Nic.
"Boninko, čůrat..." jektají mi zuby.
"Vždyť vím, ne?" Zavrtí ocasem, čuchne do trávy, následuje dalších pár kroků a dlouhý pohled někam do neznáma.
"Bon, čůrat!"
"Cos to říkala? Já tě neslyším! A proč mě vláčíš ven v týhle kose?" Otočí se a mastí ke dveřím.
Nevyčůraná.
Takže se situace zanedlouho opakuje...

Dokáže vymyslet a zrealizovat to, co ji nikdy ani nenapadlo! Tuhle jí přišlo jako bezva nápad hupnout do potoka. Jenže ne tam, kam obvykle chodíme, ale do takovýho ušmudlanýho čůrku v extra hlubokém, strmém, vydlážděném korytě. Jedenáct let chodíme kolem a nikdy, opravdu nikdy o něj neprojevila ani ten nejmenší zájem.
No, tak teď jo!
Protože chodí už pouze na vodítku, tak aby holčička nestrádala nedostatkem volnosti, pořídila jsem jí, já blběna, pětimetrovku. Takže hupla dolů, aniž bych jí v tom stihla zabránit! Chvíli se tam pocourala, omočila dráp a chtěla zpátky. Jenže neměla jak vylézt.
A teď co? Buď skočit za psicí s rizikem, že tam zůstaneme obě a zbytek naší procházky bude řízen výhradně korytem potoka a možná u Vltavy nějak vylezeme, nebo jí zkusit vytáhnout... No, lehla jsem na břicho uprostřed silnice, předklonila se do potoka, popadla psici stojící na zadních pod předníma tlapama a spíš silou vůle než svalů ji vytáhla alespoň tak, aby se mohla zapřít o obrubník a trochu mi pomoct. Povedlo se. Já zůstala ležet na silnici úplně schvácená (holčička má přece jenom třicet kilo) a ona naprosto spokojená, s výrazem "Šmarjá, proč se tu tak válíš? Jdeme!" vyrazila okamžitě dál.
Kdybych nevyskočila dost rychle, tak mě ta kačena úplně klidně potahala po asfaltu!

Aby nedošlo k nějaké mýlce, Bloncka je naprosto úžasná přesně taková, jaká je.
Něžná, milující, stále hravá, trpělivá, oddaná, citlivá psosobnost.
Teď jsem jí tak trošičku vyprala prádlo, ale to nic nemění na tom, že ji bezmezně miluji.

11/01/2024

Etien je zkrátka "fón" každým coulem...
Nejvíc je to vidět na jeho stravovacích návycích. Spokojí se jen s tím nejlepším!
Třeba vodu pije pouze tu nejčerstvější a zásadně z porcelánu!

Ehm... a teď překlad.

Ten blboun chlastá vodu z hajzlíku!
Naštěstí alespoň počká, až spláchnu 🫣

21/11/2023

Ellinka miluje Etouše.
Moc!
Snaží se mu být neustále nablízku, otírá se o něj, vítá ho víc než mě, s láskou a urputností sobě vlastní mu gruntuje uši, cpe se mu do pelechu a vůbec s ním velmi ráda spí. Nechá si od slintala klidně přeblejsknout celej kožich, i když potom musí vynaložit několikahodinové úsilí aby její kabátek zase nabral původní podobu a ještě u toho vrní! Nevadí jí ani, že ji Etík při snaze očichávat její prdku poponáší na čumáku, když jí funí přímo do ksichtíku, že na ni občas hňápne, nebo si na ni jen tak nonšalantně odloží kebuli.
Etouš projevy její náklonnosti blahosklonně přijímá a řekla bych, že se cítí i polichocen. Spát v pelechu s kočkou mu vlastně vůbec není proti mysli.

No jo, jenže mladej pán ještě nezná všechny podoby naší Ellinky! A že jsou někdy děsivé!

To se nám tuhle, chudinka, zase zrakvila. Roztržená kůže od brady až na krk. Takže veterina, narkóza, šití, límec…
Přivezla jsem ji domů navečer, ještě dospávala a tak jsem ji nechala v otevřené přepravce odpočívat. V očekávání divoké, ponarkózní noci jsem nám ustlala v obýváku. Ellinka spinkala v přepravce, Etouš na pelechu, Bonuš v mých nohách na gauči a Gina se mi usalašila na hlavě.
Černý démon s límcem na krku se probral k životu v půl jedné. Jakmile se vymotal z přepravky, Gina zavřeštěla, zaťala drápy do mé hlavy, kterou využila jako odrazový můstek aby se jedním skokem přenesla na skříň, odkud temně vrčela směrem k vrávorající entitě. Démon její nelibost vůbec neřešil, protože se mu právě rozjely zadní tlapky a kecnul si na zadek. A jak tak zmateně sedí a čučí, padl mu rozostřený zrak na Etouše. "Ovčáček můj!" pomyslel si jistě démon a vratkým krokem ožralýho námořníka vyrazil hledat oporu a bezpečí k Etíkovi. Ten ho nedůvěřivě sledoval… Štreka to byla dlouhá. Přes celou místnost! Démon se cestou dvakrát zamotal a ztratil směr a jednou vyblinkal. Když už to vypadalo, že se konečně spokojeně nasádlí do tepla Etíkova kožichu, zrovna, když jsem se zvedala abych uklidila tu šavličku, ovčáček se nám splašil!

On je Etislav trošičku posera, no. A motající se, zvracející démon, který jde vysloveně "po něm", má divnej tvar a ještě je tma… To už na něj bylo moc!

Vyletěl z pelechu jak smyslů zbavený, hlavně, aby se ho ta "věc" ani nedotkla, v mžiku přestavěl půl obýváku, fláknul se o stůl do hlavy, naboural do skříně, takže Gina spustila další kolo vřeštění, aby nakonec skočil na gauč, převálcoval Bonuši, která ho chtěla za odměnu rafnout do zadele a svými osmačtyřiceti kily mě přišpendlil pod sebe. Kebuli mi nacpal do podpaží aby toho príšernýho démona pro jistotu ani neviděl.
Paráda!
Dalo mi dost práce, abych celý zvěřinec uklidnila a dala obývák do původního stavu. Protože Ellinka měla pořád potřebu jít se tulit k Etoušovi a ten fakt nechtěl, vzala jsem si ji na gauč, přitiskla k sobě a uhladila do spánku.
Ráno už bylo všechno v pořádku. Démon zmizel, zůstala nám jenom Ellinka s límcem a ta už Etouše neděsila.
Dokonce i naše autistická Gina odvážně slezla ze skříně…. ale jenom proto, abych jí okamžitě pustila ven, kde setrvala deset dní, dokud Ellinka ten límec neodložila.

18/11/2023

Když venku prší, dvounohý chlap neumí zavřít dveře na balkón a ten čtyřnohý je umí otevřít...
Domove líbezný!
🫣

30/12/2022

Přejeme vše nej... do nového roku.

27/12/2022

"Jed jsem, sněd jsem..."
Do nedávna ve mně těch pár slov evokovalo pohádku o Otesánkovi.
Teď mi v mysli okamžitě naskočí
ETISLAV!

Sotva jsme se přenesli přes počáteční rozpaky se servírováním a požíváním granulí, kdy to chvílemi vypadalo, že budu toho našeho ovčáčka krmit z ruky po jedné granulce snad do konce jeho života, Etík najednou odhodil zábrany a pustil se do jídla pořádně. Možná až moc.
Hele, teď je mu už jedenáct měsíců a já zatím neobjevila nic, co by tomu smráděti nechutnalo!
Sežere fakt všechno! I Bohoušek by mu ten apetit mohl závidět.


Ale počkat! Přece je jedna věc, kterou nesežral...

Vrátíme se teď trošičku zpátky v čase a já opráším svoje poznámky...

7.5.2022
Procházky? Peklo!
Mladej pán jede tlamou u země a furt hledá, co by tak splivnul! Je jak smrt, bere všechno! Ať je to kámen, rozlámaná šušenka, knoflík, okoralý kolečko salámu, drobky z rohlíku nebo co to bylo, kuřecí kost, použitej papírovej kapesníček, krabička od hranolek, vajgl, obal od tatranky... Bych nevěřila, co všechno lidi hodí jen tak na zem! A tyhle hnusy mu rvu z tlamy. Furt! Vždyť já trávím skoro třičtvrtě procházky v hlubokém předklonu, ruku až po loket v tlamajzně toho blbouna a pokouším se mu zabránit v polknutí další fujvěci. Většinou teda úspěšně, i když u toho občas doslova cedím krev. Mlíčňáky, no. Ale co já v tý jeho mordě všechno nenajdu!
Dneska jsem tomu dobytkovi tahala snad až ze žaludku przervativ!
Hnus, velebnosti!

14.6.2022
"... k večeři tam máš poslední porci špaget s boloňskou" píšu zprávu mému nejdražšímu.
A dál už to znám jenom z vyprávění.

Dbalý mých pokynů si špagety ohřál, odnesl do obýváku i s příborem a...
Udělal zásadní chybu! Opustil místnost, ale psiska zůstala. Chtěl si totiž ještě přinést pití. Jak moc nás Bloncka za ty roky společného soužití rozmazlila! Ona si ze stolu totiž nic nevezme. Nikdy.
Ovšem ne tak Etislav... Tohle musíme ještě hodně potrénovat!
Takže můj nejdražší si v kuchyni připravuje pití, když tu náhle zaslechne z obýváku cinkání příboru. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný doma není, je tento zvuk více než překvapivý, ale jasně vypovídající o tom, že někdo žere jeho večeři! A to chlapi nemají rádi! I vlítne do obýváku s půllitrem v ruce...
A od stolu na něj zaskočeně čučí Etík! I polknout z toho úleku zapomněl! Z huby mu visí špagety a čumák celej červenej od omáčky. Přistižen při činu!

"A to to stihnul sežrat všechno?" ptám se, protože ta porce byla fakt velká, tak abych věděla, jak to bude mít dneska náš mladej pán s jídlem.
"Ne, to nestihnul. Trochu mi nechal..."
"Tys to po něm dojed?"
"Tak to přece nevyhodím, ne?!"
Takže vážení, takhle se šetří! Žádný zbytky! Prostě je potřeba večeři dojíst i po psovi!

20.6.2022
Tak já mám dost! Právě jsem přežila další infarktovou situaci.
Mě to zvíře asi tou svojí žravostí zabije!
Přicházím domů, psiska mě vítají a první, co na zahradě vidím, je plastová lahvička. Sbírám ji ze země a koukám, co že to je... No krve by se ve mně nedořezal! Bylinný extrakt na prostatu! Prázdný obal, víčko nikde! Ihned volám mému nejdražšímu. Kdo jiný by měl vědět, kolik tam toho bylo? Nechci vědět, kde a jak k tomu Etík přišel, zajímá mě počet zbývajících pilulí a jejich barva. Asi patnáct a barva hnědá. Hm. To se na zahradě bude hledat těžko. Otáčím lahvičku na složení a současně vytáčím veterinu. Jak se tohle, sakra, mohlo stát? Musela to asi poslat k zemi některá z koček. Etík by se sám na skříň nedostal. Do očí se mi tlačí slzy, hlas mám stresem změněný, přesto složení co nejzřetelněji přeříkám naší paní doktorce. Co zrovna teď dělá, ptá se. Teď? Právě se mi pokouší vyžrat tašku s nákupem. Hihňá se. Etouše si z ordinace moc dobře pamatuje. Mám být v klidu, tohle mu prý nijak nemůže ublížit. Bylinky. Ufff. Ale abych měla jistotu, mám zkusit vyvolat zvracení. Peroxid nebo jedlá soda. Tu mám! Rvu Etislava na tašce domů, hledám sodu, velím "sedni", ten blboun si snad myslí, že dostane pamlsek!, otvírám mu tlamu, u toho vrčím něco o spravedlivém trestu pro nenažrance, a sypu do ní lžičku sody. Etouš polkne, spokojeně se olízne, mlaskne, natáhne krk dopředu, bohatýrsky si krkne, znova se olízne a čučí jako "Tak šup, dávej další!" Nic! Teď jdeme chodit! Vybíhám s ním ven přes balkón a honím ho po zahradě. Do pěti minut by to mělo přijít... Už uběhlo deset a Etouš furt drží! Holt co peklo schvátí... vždyť víte. Tak takhle to asi nepůjde. Další sodu do něj sypat nechci. Volám znova paní doktorku, že přijedeme. Vyvolat zvracení prostě neumím. Dávám Etíkovi obojek, beru vodítko, Bonuš nechávám doma a už se řítíme ze schodů. Vybíháme na zahradu, když koutkem oka zahlédnu něco bílého. Počkat! To je to víčko! Brzdím smykem, mažu k víčku a padá mi obrovský kámen ze srdce! U víčka jsou i pilule. Klekám na zem a rychle je počítám... Je jich dokonce šestnáct! A dnes, již potřetí, volám veterinu. Nejedeme, nic nesežral.
Naštěstí!

Mámo, mám hlad!

24/12/2022

Příjemné prožití vánočních svátků, přejeme 🙂

04/12/2022

Etík roste jako z vody!
A stále mě učí nové věci, co od Bon neznám. Pořád nechápu, jak může být ta moje holčička taková pohodářka, když jsem ji vychovávala já...
No, ne tak Etislav!
Ten mi náležitě osladí jakoukoliv mojí nepohodu, zaváhání, nerozhodnost či snad leknutí. Abych to tak nějak shrnula: Já jsem zkrátka reaktivní hysterka a on se chová důsledně podle mě. Ale zlepšujeme se! Už nepase auta, nepronásleduje cyklisty, ani nedělá běžcům motivaci ke zvýšení rychlosti. Lidi miluje všechny bez rozdílu a radostně vítá i listonošku, což Bon vůbec netěší a mám obavu, že by vítal stejně nadšeně i případné zloděje. No co už.
Zatím stále přetrvává problém s cizími psy, ale o tom jindy.
S ním musím být stále ve střehu a přemýšlet hooodně dopředu, abych předešla jakýmkoliv nedopatřením. Ne vždy se ovšem zadaří...
Třeba tuhle jsem hrubě podcenila situaci: Etislav - zahradní hadice.
On hadice prostě miluje, zvlášť, když z nich stříká voda. Šli jsme kolem stavby, kde chlapík čistil zrovna zabahněnou silnici. Hadicí. No kde mě by napadlo, že bude pes tak bouřlivě reagovat i mimo zahradu 🫣! K pánovi jsem dolítla, potupně tažena Etislavem, ani jsem nemrkla a to už se pes vehementně a nahlas domáhal okamžité sprchy od pána. Ten naštěstí pochopil, že ho nechceme ani jeden sežrat a hafana snaživě zmáčel ze všech stran. Spokojení byli oba (Etík, že voda!!! a pán, že prý to je první pes, co se od něj nechal osprchovat) a já se omlouvala, že mi nedošlo, že hadice je hadice vždycky a všude.
Další ze sbírky poučení pro mě...

12/09/2022

Jako já tady nechci nikomu nasazovat psí hlavu...
Ale fakt mám dojem, že Bloncka připravila Etislavovi hóóódně dlouhý, podrobný a velmi poučný seminář na téma: Jak je nejlépe nadzvednout!
Ona má v tomto ohledu nevídaně bohaté zkušenosti, vždyť víte...
A Etislav je očividně pilný žáček!

Jo, to co vidíte před ním, BYLA zástrčka na elektriku k přívěsu.
Ještě, že nás Blondý tak zocelila, že nás to vlastně ani moc nepřekvapilo...
Můj nejdražší je dokonce v tak těžký pohodě, že zvládá myslet i ekonomicky!
Tuhle zprávu mi poslal:

"Objednal jsem kabely k přívěsu. Radši rovnou 2x, abych za chvíli neplatil znovu poštovný."

Ten chlap normálně počítá s tím, že to nebylo naposledy!

11/09/2022

U nás velmi oblíbená hra: Zakousni si svého ovčáčka
Zvuk nutný 😁

26/06/2022

Tak nás Etislav právě odpojil od WiFi...
A už to zase jede!
Další pes elektrikář! To páníček asi nebude mít radost...
Kabely, kabely, kabely, afro 😜.

Ale může se na něj člověk zlobit?
No nemůže ❤️

26/06/2022

7. - 9.4.2022

Rvou se často, rvou se rádi.
Kdykoliv a kdekoliv...

23/06/2022

5.4.2022

Poslední dobou jsem nějak zvlčela nebo co…
Že chlap občas někde nechá povalovat použité ponožky nebo tričko, na to jsem si tak nějak už zvykla. Nebývá to moc často. Ale že to budu dělat i já a ve velkém, to jsem teda od sebe nečekala!
No, očividně to ale dělám. A ani o tom nevím…
Ráno, s okem ještě zalepeným Etíkovo slinou, se vyhrabu z postele a vydávám se na cestu do koupelny. První krok z ložnice a…
No jistě! Ponožtička! Klasika. Shýbám se. Černá, velká a fuj! Mokrá! Copak to tady můj nejdražší asi vyváděl?! No nic, pokračuju dál. A helemese! Druhá fuseklička na mě pomrkává mezi dveřma na chodbu. Ale bacha! Tentorát bílá, nízká a hlavně moje! Hergot… No to mi musela asi nějak omylem vypadnout, nebo co. Fujky, je stejně mokrá jako ta černá! Na dalším kroku se na mě vesele hihňají spoďáry, pěkně rozprostřený uprostřed chodby. Bohužel, taky moje a stejně zralé na vyždímání…
Tak ale! Tohle bych já přece nikdy…
To by musel bejt ukrutnej mejdan!
Počkat!
„Etislave?!“ otáčím se na průvod zvěře táhnoucí se za mnou „Můžeš mi k tomu něco říct?“
Očividně ne, tak jenom zamrská ocasem a hodí po mně naprosto nevinnej kukuč. Ale jestli chci, tak se můžeme o ty spoďáry přetahovat, což mi hned názorně předvádí. Nechci! No, tak se prej můžeme servat třeba o páníčkovo tričko ležící o půl metru dál, další sadu různobarevných ponožek, šaty, kraťasy, slipy… A moje hodobóžová podprda? Ta je podle jeho názoru na přetahování úplně jak dělaná!
Než dojdu do koupelny, mám plnou náruč špinavýho a zároveň ožužlanýho prádla. Hnus! Koš na tyto věci určený zeje prázdnotou a znaveně leží na boku…
No co už.
Etík to ale rozhodně nebyl! Jak by mohl, s tím nevinným pohledem!
Nezbývá mi teda nic jiného, než se smířit s faktem, že koš na prádlo čas od času omdlí a my oba s mým nejdražším jsme děsný, ale fakt děsný čuníci!

21/06/2022

26.3.2022

Takový krásný, roztomilý, sladký, něžný miminko, že jo?
Nenechte se mýlit! Je to smrádě! A piraňa s hubou plnou žiletek!
Můj nejdražší by mohl povídat. Víte, co mu dělá?
Vlastně nejen jemu, ale nám všem…

Vstává v pět. V lepším případě.
A je jedno, jestli je to všední den nebo víkend. Rozespale a nahlas zívne, zamžourá očkem a pustí se do akce. Cíl je jasný! Dostat se do postele. Ovšem aby se tam dostal, musí vlézt nejdřív k Blonduš do pelechu, postavit se jí nejlépe na záda, ale i hlava postačí (ta holčička je vážně neuvěřitelně trpělivá) a teprve potom má šanci atakovat postel. Opře se předníma o pelest a vrazí mi čumák přímo do pusy. Asi kontrola, jestli ještě dýchám. Když mi dojde kyslík a začnu sebou škubat, abych se překážky v dýchání zbavila, spokojeně zafuní, olízne mě od brady až po temeno a zabere, aby na postel vytáhnul i prdku. Má ji nějakou těžší, asi. A jak se tak pinoží, nehledí na to, o co se zrovna zapře. Takže mi klidně hňápne do očního důlku a ještě tam přenese komplet váhu, protože druhou přední už hledá další opěrný bod. Fakt boží! Se divím, že nemám monokly jak panda.
Povedlo se! Prdka je nahoře! Samou radostí z úspěchu mi smrádě vyrve, jen tak mimochodem, asi tak hrst vlasů. Prostě zaboří čumák do mojí, následkem tohoto každodenního rituálu, už dost prořídlé kštice, skousne a škubne. Obrana proti tomu není. Jedině snad spát v koupací čepici…
Následně mi přečajdá přes tělo, což se mu nehorázně líbí a proto se neváhá i několikrát vrátit, aby se konečně dostal k páníčkovi, který byl až doposud všech důvěrností ze strany toho něžného štěňátka ušetřen.
Ale s tím je teď konec! Je na řadě!
Jeden skok a ta naše piraňa se páníčkovi s neskrývaným nadšením zakousne přímo do ucha!
Ten zařve, otevře smráděti tlamajznu aby vyprostil svůj zubožený ušní lalůček bez dalších tržných ran, protože už i tak teče krve dost a začne nadávat…
Nedivím se.
Hele, kdyby si můj nejdražší šoupnul do každý nový ďoury v uchu jednu náušnici, tak už rozhodně neuzvedne hlavu!
A mladej pán? Radostně zavrtí ocasem a náramně spokojen sám se sebou se skácí do peří, zavře víko a kliďánko si usne.
Škoda, že z nás postižených jeho přízní neusne už nikdo…

No, jak říkám: Takový krásný, roztomilý, sladký, něžný miminko, že jo?