29/02/2024
Trochu lepší překlad pomocí Deepl překladače:
Říká se, že sklidíte, co jste zaseli.
Tak jsem se na chvíli zastavil a rozhlédl se kolem.
Při výcviku koní jsem zasévala semínka stresu, která později vykvetla do celých houštin chronické úzkosti.
A v tu chvíli jsem byl ohromen emocemi, které mé jednání v koních sklízelo.
Mým cílem bylo mít uvolněné a dobře vychované koně, kteří se těší ze své práce, a já jsem v tom selhávala, když jsem je nutila, aby "pracovali přes to".
Když se snažili sdělit svůj stres, nutila jsem je pracovat ještě usilovněji, dokud s touto komunikací úplně nepřestali.
Unavení, zpocení, udýchaní a zpocení by pak jejich trénink skončil.
Jak jsem mohl očekávat, že se jim něco takového bude líbit?
Teď mi to všechno připadá tak hloupé.
Ale svým způsobem to byl dar, že navzdory tomu, jak jsem se snažila komunikaci umlčet a uhasit, když šlo o komunikaci, kterou jsem nechtěla slyšet, se moji koně snažili komunikovat dál.
Nevzdali se naděje, že je konečně vyslechnu.
A přestože vytrvalost tohoto nežádoucího chování narušovala mé trenérské cíle, bylo to znamení, že moji koně stále věří v mou schopnost je konečně vyslyšet.
Ještě se neuzavřeli.
Proto jim teď děkuji za jejich vytrvalost.
Za to, že jsou stále hlasitější a odmítají mě nechat přehlušit jejich hlasy.
Protože nakonec přece jen něco zacvaklo a já si uvědomila, že k cíli nemířím po trase, po které jsem chtěla.
Nebyla to žádná příjemná cesta, protože jen jedna polovina z nás se bavila, zatímco druhá byla tak nešťastná.
Upřímně řečeno, pochybuji, že jsem se většinu času vůbec dobře bavil.
Frustrace, vztek a úzkost, které pro mě byly běžnými emocemi během tréninku i po něm, už nejsou přítomny nikdy.
Tím, že jsem pomáhala léčit škody, které jsem napáchala ve svém vztahu ke koním, jsem zároveň léčila sama sebe.
They say you reap what you sow.
So, I stopped for a moment and took a look around.
In my training of horses, I was sowing seeds of stress, ones that would blossom into entire thickets of chronic anxiety.
And in that moment, I was stunned by the emotions my actions were harvesting in horses.
My goal was to have relaxed and well behaved horses who enjoyed their jobs and I was failing at doing so by pushing them to “work through it.”
When they tried to communicate their stress, I would make them work harder until they stopped that communication entirely.
Tired, sweaty, panting and foaming with sweat, their training session would then end.
How was I to expect that they would enjoy such a thing?
It all seems so silly now.
But, in a way, it was a gift that despite the way I tried to silence and extinguish communication when the communication was what I didn’t want to hear, my horses kept trying to communicate.
They hadn’t given up on the hope of me finally listening to them.
And while the persistence of these unwanted behaviours were upsetting my goals as a trainer, it was a sign my horses still believed in my ability to finally hear them.
They hadn’t shut down yet.
So now, I thank them for their perseverance.
For getting louder and refusing to let me drown out their voices.
Because, eventually something did click and I realized that I wasn’t heading to the destination along the route I wanted to.
It was no enjoyable journey of only one half of us was having a good time, while the other was so miserable.
To be honest, I question whether I was even having a good time most of the time.
Frustration, anger and anxiety that were common emotions for me during and after training are no longer ever present.
In helping to heal the damage I had done to my relationship with horses, I was healing myself in the process.
