Se smečkou za zády (2024)

10/03/2024

Máme s bráškou nové kamarády. To bylo tak. Dnes jsme zase jeli do naší oblíbené zoologické zahrady. Ta je ve Dvoře Králové nad Labem a je perfektní. My tam od jisté doby (to znamená od doby, co u nás v lese začali těžit ve velkém dřevo a cesty jsou rozježděné od těžké techniky; Dohližitelka totiž nesnáší, když přijdeme domů jako prase) jezdíme nejméně jednou týdně, ale spíš víckrát. Známe to tam jako svoje boty, vlastně tak to říká Dohližitel, my s Finchem samozřejmě boty nenosíme, tak je nemůžeme ani znát. Až na nějaké ty výjimky nás zvířata moc nezajímají a my nezajímáme je. Výjimkou jsou psi hyenoví, ti se hned seběhnou, jen nás vidí. Oni mají v současné době dost velký výběh (původně patřil levhartům, ale ti tam teď zrovna nebydlí) a než projdeme kolem, běží celou cestu s námi, ale za sklem, to dá rozum. Ale to jsem se zapovídala. Dnes jsme viděli taky zebry v jiném výběhu než obvykle. No a přestože normálně si nás nevšímají, dva z nich dneska všeho nechali a šli si nás prohlédnout úplně nejblíž, co to šlo. Já bych byla klidně přeskočila tu zídku, co nás dělila a řekla bych, že Finýsek by to po mně taky zkusil, jako ostatně všechno. Jenže Dohližitelka nám to nedovolila a ještě ke všemu měla nějaké řeči o tom, co se smí a co ne. Ale kupodivu nás hned neodtáhla pryč a dovolila, abychom si se zebrami všechno důležité sdělili po zvířecím způsobu. Slíbili jsme, že příště se u nich zase zastavíme a tak doufám, že to bude co nejdřív!

25/02/2024

Dohližitelka se rozhodla, že Candy se už špatně chodí do schodů. Tak jí pořídili nastupovací rampu. Samozřejmě to nebylo jen tak (to u nás není nikdy nic). Dohližitelka myslela, že přes půlku schodů položí rampu a každý použije, co mu bude libé. To se ukázalo jako nerealizovatelné, rampa by tak totiž nešla pořádně ukotvit nahoře ani dole. Dohližitel sice nic neříkal, ale já jsem moc dobře poznala, co se mu říct chtělo (že on si hned myslel, že to nebude k ničemu). Ovšem Dohližitelka to nakonec vymyslela, instalovala rampu do zadního vchodu, který se nepoužívá; je to moc vysoko a na žádném vhodném řešení ještě nedošlo ke shodě. Nám s Finchem se to moc líbilo, skákali jsme nahoru a dolů bez ohledu na rampu. Kandička to nakonec dělala po nás, sice pomaleji, ale šlo jí to celkem slušně a bylo jasné, že ji to docela baví. Dohližitel nad tím kroutil hlavou a ptal se, proč hned musíme mít každou blbost. Dohližitelka kupodivu mlčela (to dělá jen, když je v koncích). Nakonec začala s Candy trénovat. Nahoru (kousek sýra) a dolů (další kousek sýra). My s Finýskem jsme pochopili, co to je za hru a krásně svižně jsme běhali po rampě nahoru a dolů. Ale co myslíte? No místo odměny jsme byli vykázaní. Sýr byl jen pro Kandičku. A tak je to v životě vždycky, ti nejlepší přijdou nakonec zkrátka...

16/02/2024

Přišel nám balíček. Byl podezřele malý, tak bylo jasné, že bašta pro nás to nebude. Pro jistotu jsme si ale pohlídali, kdy ho půjde Dohližitelka otevřít. Ona moc zvědavá nebyla, asi věděla své. Nakonec ale byla hodně nadšená. Je to obrázek a na něm my dva s bráškou. Vystavila si nás nad krb a pořád se na nás chodila dívat. Říkala, jak se těší, až přijede Dohližitel a dá nás na správné místo. Ukázalo se, že správné místo je na brance. Myslím, že nám to tam moc sluší. Vysvětlila jsem bráškovi, že teď máme to hlídání my dva na starosti. Já pořád chodím kontrolovat, kdo si tu tabulku čte. Bohužel to asi je sotva pro někoho extra novina, protože my tu často hulákáme jako na lesy, tak nás sousedi moc dobře znají i bez tabulky. Jelikož Candy není na obrázku, zakazovala jsem jí hlídat. Ona stejně není moc platná, protože většinou ani neřve. Dohližitelka nesnáší, když mám moc vlastních názorů, tak rozhodla, že nechám Kandičku na pokoji anebo půjdu domů. Prý nemůžeme být na tabulce všichni tři, protože by se tam nevešel ten nápis. To dává smysl. Tak hlídáme všichni tři, ale jen já a Finch na to máme oficiální funkci.

06/02/2024

Tak se na ně podívejte, to jsou ty dvě opice. Ty nám daly. Od chvíle, kdy nás Leonka upozornila, že moji a Arbinkovu holčičku Habone a její starší parťačku Gretku hledá psí detektiv, se u nás nemyslelo na nic jiného. Dohližitelka pořád fňukala, Dohližitel se snažil předstírat optimismus, ale moc to nepomáhalo. Nálada na bodu mrazu a smutno přesmutno. Však kdo to zažil, zná to sám, kdo nezažil, má velké štěstí. Včera odpoledne zazvonil telefon a v Dohližitelce by se krve nedořezal, byla to totiž Jana, ta od Habone a Grety. Holky byly pryč týden, moc šancí na dobrý konec nebylo. Dohližitelka nejdřív nic neříkala, postupně jí to došlo: Habone se vrátila domů. Vyhublá, hladová, unavená. Jana plánovala, že jakmile se Habonka dá do pořádku, půjdou spolu hledat Gretunku. Ale k tomu už nedošlo. Greta asi měla ještě někde něco na práci, tak Habone poslala napřed a sama dorazila až asi za hodinku. Tuhle novinu nám Dohližitelka tlumočila s lehkým srdcem, ze všech z nás spadl příšerný stres. Dohližiteli to připomnělo jeden zážitek z dětství. Byli s mladším bráškou jezdit na kole a vraceli se později, než měli. Dohližitel to měl dobře vymyšlené; brášku poslal napřed s tím, že sám uklidí obě kola. Když se pak dostavil domů, hlavní proud výčitek byl právě u konce...
A tak zazvonil zvonec a příběhu je konec (a my jsme s Arbinkem šťastní, že to s tou naší holkou nakonec dobře dopadlo) 🍀.

01/02/2024

To je zase den. Ráno zastavilo před domem nějaké auto a Dohližitelka tam posílala Dohližitele zjistit, co se děje. Tomu se nechtělo vstávat, ale nakonec poslechl, asi aby nám nedával špatný příklad. Přinesl domů nějakou krabici a dal ji Dohližitelce, že to je její pošta. Ta místo aby se podívala dovnitř, pořád meditovala, jak to je možné, že to už je tady. My jsme krabici pořád očuchávali, protože balíky jsou většinou pro nás. Konečně to otevřela, ale bohužel, nebylo to nic k jídlu. Načež se se mnou zavřela do pokojíku a začala mě do něčeho oblékat. Pak to samé absolvoval Finch. Bylo nám vedro a museli jsme se procházet, aby nás viděla ze všech stran. Dohližitel dostal za úkol nás vyfotit a za tím účelem nás poslali ven. Jenže pršelo a my jsme se nechtěli hnout od baráku. Dohližitelka slibovala, že až se vyfotíme, dostaneme mňamku. Aby těm slibům dodala na vážnosti, začala chrastit krabičkou a to už nás nemohla odehnat tuplem. Nakonec jsme to nějak dali, ale až přestane pršet, prý si to focení budeme muset zopakovat. To je pořád něco. Jo, prý mám poděkovat Radce Krchov, že nám ty kabátky ušila. Tak děkujeme a je to od ní hezký. Doufám, že každý vidí, komu to sluší víc...

30/01/2024

Dnes mají naše Candy a její bráška Oiva, co bydlí až ve Finsku, velký den, mají čtrnácté narozeniny. Kandička tu od rána chodí jako mlsný kocour a tváří se důležitě. My jsme totiž už včera po večeři dostali ten její narozeninový dort. Byl moc dobrý, jelikož byl z krůtího masíčka. No, byla tam i zelenina, to si Dohližitelka taky mohla odpustit, ale to se dalo vydržet. Candy dostala jako dárek ještě plno pamlsků a o ty se s námi rozdělí, my to tak máme vždycky, dělíme se všichni. Jenže my jsme v nevýhodě. Jsme totiž s bráškou Finchem na svou oslavu dva a dostáváme toho asi tak jako Candy sama. Ale už jsme si za ta léta zvykli. Dohližitelka Kandičce vyprávěla o té noci, kdy se ona a jejích deset sourozenců narodili. Byly z toho obě celé dojaté (Dohližitelka víc). Ta tu před chvílí předčítala Dohližitelovi, jakou oslavu měl Oiva ve Finsku, a my mu to trochu závidíme. Dostal totiž krémový dort s ovocem (to ještě přežiju), ale taky spoustu losího masa a to bych si teda taky dala. To jsme my nikdy neměli, protože jednak nechodíme lovit a jednak u nás losi nežijí. Moje maminka Bijou jednou na zahradě ulovila myš a měla z toho oplétačky. Tak nás učila, ať se na to vykašleme, kdo má pak ty řeči poslouchat. Už musím běžet, Dohližitelka zrovna otevírá ten pytel s uzenýma ušima...

25/01/2024

Tak a je to. Trvalo to trochu déle, než jsem čekala. Jo vy nevíte co? Byla jsem přece na operaci. S ušima. Něco mi tam uvnitř pan doktor Beránek opravoval, aby šla ouška pořádně čistit. Víte, my dlouhoušatí musíme být zvlášť čistotní, abychom neměli nějaké patálie. A já jsem hoooodně dlouhoušatá, se mnou se nemůže Candy ani Finch poměřovat. Teprve před pár dny mi pan doktor vypreparoval stehy, protože na kontrole vždycky pravil, že ještě počkáme. Mně to čekání připadalo až moc dlouhé a ke konci i zbytečné, ale protože to rozhodl pan doktor, nedohadovala jsem se. Na klinice dělám vždycky úplně nenápadnou a ani nedutám, a doma to nemělo cenu; Dohližitelka všechno sváděla na pana doktora a dokonce mi vyhrožovala, že když se budu drbat (já jsem se totiž naučila ten kornout na krku přelstít, zadní nohou jsem se k uchu dostala), tak to na mě řekne.
Ale jak vidíte, už je VŠEVPO a už mi to zase sluší. Už dostávám jen obklady z řepíku. Je to sice zbytečné, ale Dohližitelka ho chce asi vypotřebovat, když už ho nakoupila. Přece to nevyhodí. Trvá to jen chviličku, tak ji nechám, protože za to je pamlsek. Finch a Candy s oblibou čekají na moje obklady, protože si chodí pro pamlsky taky. Není to úplně fér, to vím taky, dostávají je za nic; ale protože já dostávám větší a dva, tak dělám, jako kdyby nic. Jinak si nemyslete, že u nás v Podkrkonoší je ještě krásný sníh, ta fotka je tři dny stará. Dohližitelka měla pořád něco na práci, tak jsem musela počkat. To víte, když jsem zdravá, tak má kdeco přednost. To když jsem byla po operaci, mohli se ze mě všichni zbláznit, ale teď už je zase všechno ve starých kolejích...

22/12/2023

V úterý jsem byla u pana doktora Beránka. Na operaci. Dohližitelka si vymyslela, že mi musí upravit uši. Moje připomínky, že je mám krásné dost, nikdo nebral v úvahu. Naštěstí mi to vysvětlil pan doktor; ta úprava nebyla kvůli kráse, o tu prý nepřijdu. Bylo to kvůli čištění, aby šlo dělat pořádně. Tak jsem si to nechala líbit, protože pan doktor ví všechno nejlíp. Po operaci jsem dostala takový ten plastový kornout na krk. Nejsem na něj zvyklá a tak jsem s ním Dohližitelku několikrát přetáhla přes nohy. Ona je na ně nějak moc háklivá, tak mi objednala nový límec, měkčí, aby ji to s ním tak nebolelo. Ze začátku mi šel dost na nervy, protože skrz něj do stran houby vidím. Ale zvykla jsem si, má totiž i svoje výhody. Teda hlavně jednu. Když si lehnu a nechci nikoho vidět, zatáhnu roletu a mám pokoj. To pak všichni chodí kolem mě po špičkách, aby mě nevzbudili. Nikdo totiž nepozná, jestli spím doopravdy. Myslím, že bráška mi to závidí, protože jsem ještě důležitější, než obvykle. S touhle parádou budu chodit ještě dva týdny, než mi pan doktor vyndá stehy. Taky doufám, že když se mnou doma tak nadělají, pochopí i Ježíšek, že jsem pokud jde o dárky ze všech nejpotřebnější...

02/12/2023

Středa vypadala jako úplně normální den, ale já jsem moc dobře poznala, že se něco chystá. Candy všechno zaspala, bráška mi moc nevěřil, že se cosi děje, ale já jsem byla ve střehu. Dělala jsem Dohližitelce ušatý stín, přitom jsem jí každou chvíli šlápla do pantofle, což ona nesnáší. Vždycky zasyčela "kdo to byl?!" Tvářila jsem se, že jsem jen úplnou náhodou poblíž a vůbec nechápu, co zase má, ale moc mi nevěřila. Byla jsem rozhodnutá tomu přijít na kloub. Když přijel Dohližitel, měli schůzi; lámala jsem si hlavu, co to má znamenat. Ve čtvrtek, než ráno odjeli, vysvětlovali nám, že my fakt jet nemůžeme a že budeme moc překvapení. Nemohla jsem se dočkat. Odpoledne jsem si ale začala dělat starosti, že nás opustili, asi už nás měli dost. Přemýšleli jsme, co budeme večeřet. Pak jsme ale konečně uslyšeli auto! Dohližitelka nás strašně chválila, jak jsme to krásně zvládli. My jsme je vyšetřovali milimetr po milimetru a bylo jasné, že kolaborovali s nějakými jinými psy. Nevěděla jsem, co mám dělat, na jednu stranu jsem chtěla být uražená, ale taky jsem byla hrozně zvědavá. Candy a Finch řešili hlavně, kdy bude večeře. Já jsem spíš byla zvědavá na to slibované překvapení. No a Dohližitelka začala vykládat, jak byli za vnučkou. Pak mi ukazovala fotky a ukázalo se, že to byla moje vnučka, ne jejich! Tak jak to, že já jsem byla doma?! Dostala jsem přednášku, že se nedá nic jiného dělat, že za malými štěňátky pejsci na návštěvu nejezdí. Vzpomněla jsem si, že za mými štěňátky taky jezdili jen lidi. Pak mi Dohližitelé o malé Lilibet vyprávěli, abych všechno věděla. Je moc krásná, je zvědavá a má ráda boty, s těmi s oblibou kramaří. Moc dobře papá a je chytrá jako její maminka Habbielka a hlavně bude šikovná jako já. To mě částečně obměkčilo a když mi ještě Dohližitelka prozradila, že se tam viděla i s Jaruškou a ta jí pro nás dala dobrůtky od našeho brášky Espritka, odpustila jsem jim i tu zradu, že mě nevzali s sebou. Ostatně je pravda, že doma jsme měli větší pohodlí, než v autě při dlouhé cestě. Tak všichni zdravíme Lilibet a Habbielku aspoň takhle na dálku!

26/11/2023

Tak jsme zase jednou byli v ZOO. Normálně tam o víkendu nechodíme, protože tam bývá hodně pejsků. My s bráškou se na ně rádi vytahujeme a tím budíme moc pozornosti, na což Dohližitelka nemá náladu. Dneska to bylo jinak, protože napadl sníh a tak tam už bylo jen pár návštěvníků, přestože je neděle. Doma krmíme ptáčky slunečnicí, tak jsem myslela, že v ZOO budeme zvířátka taky krmit slunečnicí. Dohližitelka má názor, že se to nesmí. Já vím, že by to šlo, protože to tam nikdo nehlídá, ale Dohližitelka řekla, že pravidla se dodržují. Já tedy nevím, kde na to přišla, podle mě to funguje spíš naopak, ale hádat se s ní nebudu, to nikam nevede. Zvířátkům jsme tudíž nic nepřinesli; chodit na návštěvu bez dárku není zdvořilé, ale někdy to prý je v pořádku (kdo se v tom má vyznat).
Byla jsem zvědavá na tučňáky, na ty se jdeme podívat vždycky. Těšila jsem se, že třeba budou mít zamrzlé jezírko a budou bruslit. Zklamalo mě to. Zamrzlo nebylo. Představte si, že tam dva plavali i v téhle zimě! Dva tučňáci chodili kolem jezírka, ostatní se tísnili v úkrytu a nespokojeně skřehotali. Bylo mi jich moc líto. Většina zvířátek byla v pavilonech, kam my dovnitř nechodíme, protože tam nesmějí pejsci. Šli jsme ještě na surikaty, protože víme, že jedna surikata má miminko. Měli jsme velké štěstí, protože jsme ho dokonce viděli. Ve výběhu měli pod stříškou teplomet a pod ním se všechny společně hřály, ta maminka chovala svoje mláďátko a jiná surikata jí pomáhala miminko hřát. Chtěla jsem jít blíž, ale Dohližitelka mě nepustila z vodítka, tak jsem nemohla přeskočit tu jejich skleněnou ohrádku. Ale stejně by se mě asi bály, jsem o dost větší…

24/11/2023

Tak tohle bývalo moje křeslo. Ovšem včera si Dohližitel přivezl z nákupu velkou krabici a z ní začal vytahovat všelijaké předměty. Nevěděl, kam s tím, tak zabral moje křeslo, BEZ DOVOLENÍ (já do jeho ušáku nesmím). Nutil Dohližitelku, aby se dívala, jak to sestavuje, ale ta se jen smála, že to nepotřebuje vidět, protože její miláček to není a nebude. Candy s Finchem si leželi ve svém dvojkřesle a mohli všechno pozorovat. Já jsem běhala kolem a čekala, co z toho vyleze. Ukázalo se, že to je takový divný smeták, nad tím jsem kroutila hlavou, přece smeták už máme. Dohližitel se s ním začal procházet po baráku a byl důležitý skoro jako já. Chtěl Dohližitelce ukazovat, co všechno ten smeták nasál, ale tu to nezajímalo. Zavřela se do pokojíku k počítači a zakázala tam Dohližitelovi přístup. My s Finchem jsme byli zvědaví. Pletlili jsme Dohližitelovi do cesty, což mu šlo na nervy, to já moc dobře poznám. Nechtěl ale vypadat nervózně, tak nic neříkal, jen si občas vzdychnul. Když se chtěl Dohližitelce pochlubit, neměla čas a já myslím, že ji to spíš vůbec nezajímalo (asi se nechtěla osvědčit, aby se z toho nestala její práce). Náš malý pokojíček si Dohližitel zvlášť užil. Pod pelíšky a za pelíšky si přišli se smetákem na své. To bylo řečí, přednášku nakonec dostala i Dohližitelka s Candy. Candy nedávala pozor, protože hůř slyší; zato Dohližitelka byla raději ve střehu, co kdyby došlo na kontrolní otázky. Po večeři chodíme spát do pokojíčku, abychom byli v klidu a neskákali nahoru dolů. Nemohla jsem usnout, byla jsem zvědavá, jak to dopadne s mým křeslem, jestli bude moje nebo smetákovo. Jak se mi ulevilo, smeták bydlí v komoře!

23/11/2023

Včera jsem už zase měla oplétačky; jako vždycky jsem za nic nemohla. Zavinila to naše Candy, ale protože ona je stará a někdy už tak trochu popletená, tak jí nikdo nic neřekne, ale viníka potřebují, to zase jo. Na naši zahradu chodí srnky na jablíčka, co jim tam Dohližitel nechává k snídani (to říká on, ale já vím, že prostě na zahradě neuklízí, protože listí tam je taky dost a tím se pokud vím nikdo neživí). No a naše Candy ze své postýlky vidí ven. Ráno začala vrčet, tak jsem přilítla zjistit, co se zase děje. Byly tam dvě srnky a živily se. Tak jsem jim pěkně od plic sdělila, co si o tom myslím. Buď byly nedoslýchavé, nebo si ze mě nic nedělaly, ani se nehnuly. Tak jsem přidala. Samozřejmě se hned objevila Dohližitelka, která v kuchyni chystala naše misky; zakázala mi řvát a začala mít přednášku. Candy si klidně potichu vrčela a to bylo v pořádku, samozřejmě. Závěs byl na jedné straně trochu stržený, tak byl povolán Dohližitel, aby to spravil. Ten začal vyšetřovat a Dohližitelka udala mě. Dostala jsem další přednášku. Naše snídaně se díky tomu všemu dost opozdila.
Dneska se na všechno vykašlu, kdyby nám chodil po zahradě nevím kdo, nehnu brvou. Nemám přece zapotřebí, aby mi pořád někdo vykládal, že za všechno můžu já...

20/11/2023

Tak tohle jsou fotky z Finska. Tam mám taky štěňátka, totiž vnoučátka. Jejich tatínkem je můj kluk Hamied. Tam se jich narodilo celkem šest, polovina jsou holčičky a polovina kluci. Jsou o několik dní starší než Lilibet u Habbielky. Protože mě všechno hodně zajímá, tak mám i z Finska dost informací. Vypátrala jsem, že tatínek Hamied si jednoho pejska vezme k sobě domů na vychování. Hamied má staršího brášku Oivu, od kterého se naučil být správným loveckým psem (ve skutečnosti to není jeho úplný bratr, protože maminkou Oivy nejsem já, to byla naše Hispánka), ale to nevadí, je to všechno v jedné rodině. No a teď Hamied bude všechno, co umí, učit svého malého synka. Když je ve Finsku lovecká sezóna, to je od září do jara, Hamied a Oiva loví skoro každý víkend a jsou na to velice šikovní. Ve Finsku jsou k tomu báječné podmínky a nádherná příroda. Sice jsem tam ještě nebyla, ale vím to moc dobře, protože máme o Finsku dvě knížky (jedna je s naším Oivou!) a taky dostáváme hodně pozdravů a fotek. Tak a teď jdu snídat, protože už slyším Dohližitelku cinkat našimi miskami.

17/11/2023

Tak a je ze mě babička. To koukáte, co? Hned vám to vysvětlím. Na té fotce je moje holčička Habbielka, tu všichni znáte. A ta malá vedle ní, to je Elizabeth, moje vnučka. Protože se prý jmenuje jako nějaká královna, tak jí říkají Lilibet. Nevím přesně, jestli každá královna je Lilibet, to teprve zjistím. Je krásná, co?
Lilibet poměrně dost spí, protože hodně ráda papá a to ji trošku unavuje. Od té doby, co začala chodit, Lucka a Jiřinka ji často natáčejí na video a u toho se vždycky nasměju. Lilibet se třeba někam vypraví, ale cestou usne. Už si pěkně hraje s plyšáky, má jich opravdu hodně. Habbielka je stejně pečlivá maminka, jako jsem byla já.
Ze začátku nikoho k miminku nechtěla pouštět. Když šla ven, musela Lucka nosit malou s ní, zabalenou v dece, to dá rozum. Tedy to moje Dohližitelka nedělala, ono osm dětí nosit v dece ven dost dobře nešlo. Ale jinak jsem byla stejná. Když Dohližitel chtěl štěňata fotit, pořád jsem se mu tam pletla a kazila jsem záběry. Ale jak prckové rostli, v ostražitosti jsem polevovala a nakonec jsem byla ráda, že se začala Dohližitelka starat místo mě. Jak nám to Lucka popisuje, u Habbielky se to bude nejspíš vyvíjet podobně.
Jo a příště vám napíšu o štěňátkách, co mají za tatínka Hamieda, to je bráška Habbielky. To jsou taky moje vnoučátka, ale nebydlí tady, jsou ve Finsku, jako jejich taťka.

09/07/2023

Tak jsme zase byli na výletě bydlíkem. Tentokrát jsme jeli do Kadova a to jsem poznala hned, protože jsem tam už byla. Ona tam totiž bydlí moje dcerunka Habbielka a taky tam je Kadovský viklan. Kdybyste ho chtěli vidět, musíte počkat, až tam přijede pan Pavel Pavel a dá ho na správné místo, protože ho zase někdo vikláním shodil, říkali to i v televizi. Na rozdíl od viklanu moji Habbielku můžete vidět, ale hlavně slyšet, hned. Tu je slyšet široko daleko, ona je celá po mně. Další důvod výletu byl, že Johanka mi namalovala portrét. Je sice můj, ale Dohližitelka dělá, jako kdyby byl její. Doma ho hned umístila k tomu obrázku, co jsme na něm všichni, i s Habbielkou, na Karlově mostě; ten je taky moc krásný a taky od Johanky (ona totiž poznala, že my berňáci, hlavně já, jsme dobrý model). Doufám, že až bude mít zase výstavu, vystaví tam i mně; já tam ten můj obrázek klidně osobně dovezu a Dohližitelky se rozhodně nebudu doprošovat.
Když jsme přijeli k Habbielce, štěkala na nás jako na cizí a zblbla i jinak klidnou Almičku, tak tam hulákaly obě. Já jsem kroutila hlavou, Lucka s Jiřinkou taky kroutily hlavou a připomínaly Habbielce, že jsem její maminka, jenže té to bylo f*k. Pořád za námi chodila a říkala nám, že doma je tam ona a kam nemáme chodit; vlastně by byla chtěla, abychom si nedovolovali vůbec nic. Protože my jsme přijeli tři, byla to pro ni fuška, to všechno oběhnout. Dohližitelka vykládala, jak uřvaná jsem doma já, a jak nadávám cyklistům a kolemjdoucím psům. Tak aby všichni viděli, jaká jsem doopravdy, nechodila jsem s ostatními hulákat k plotu a radši jsem se držela u stolu u lidí a nechávala jsem se chválit a mazlit. Dá rozum, že taky jsem sem tam něco dobrého dostala. A Johanka říkala, že jsem byla celý večer nejhodnější ze všech, heč.
Ráno jsme už Habbielku nerozčilovali, asi hlavně proto, že poznala, že se chystáme odjet. Měli jsme plánovaný větší výlet, ale nakonec z toho byly jen Domažlice a Horšovský Týn, poněvadž bylo děsné vedro. Večer už nás Habbielka poměrně snesla a byl tudíž klid, asi i proto, že jsme byli z toho horka dost utahaní. A protože Lucka s Jiřinkou mi říkaly, abych zase přijela, už se těším na příště...

04/12/2022

Včera byl u nás v Podkrkonoší velký den. Jednak měl narozeniny náš David, ale nesmím říkat kolikáté, to Dohližitelka nesnáší. A taky můj synek Ajdíček byl na výstavě v Brně. Dopadlo to báječně. On je nejen JUBILEJNÍ NÁRODNÍ VÍTĚZ, ale taky byl poprvé v životě "na bedně". Byl totiž čtvrtý nejkrásnější pejsek v celé šesté skupině FCI. Ona ho včera předváděla Pavlínka, která taky často předváděla mě a taky jsme spolu měly velké úspěchy. S Pavlínkou jsem třeba vyběhala v Amsterdamu titul Světový vítěz a ve Welsu titul Evropský vítěz. Best of Breed jsem byla skoro vždycky, to ani nemusím zdůrazňovat. Ale zpátky k Ajďovi. Jeho Monička z toho měla takovou radost, že mu koupila nejdelšího jezevčíka, co tam prodávali. Není živý, je to jenom hračka, aby ho Ajdíček mohl mordovat, jak se mu zachce. Dneska asi bude odpočívat a přijímat gratulace, po takovém úspěchu to jinak nejde. Tak Ajdíčku, větší radost jsi mi nemohl udělat, jsem na tebe moooooc hrdá ❤️!

30/11/2022

Včera nám přinesla pošta balík. Byl ze Zoohitu. To mi nikdo nemusí říkat, to poznám, i když neumím číst. Mám čumáček, to stačí. My s bráškou smíme kolem balíku chodit a očuchávat ho, ale sami rozbalovat nesmíme. To bychom měli oplétačky - tedy hlavně já, tady se totiž všechno nakonec svede na mě. Tak jsme trpělivě čekali, až Dohližitelka konečně začne vybalovat; pro jistotu jsme se drželi v dosahu, aby nám něco neuteklo. Docela to trvalo, ale nakonec jí nic jiného nezbylo, protože Dohližitel naštěstí o balík zakopl a utrousil nějaké námitky. Tak jsem to počítala, byla tam čtyři patra konzerv, těch, co mám moc ráda, protože to je samé maso. Pak pořádný balíček sušeného masíčka, které dostáváme jako pochvalu. Asi nás teď budou hodně chválit. Co bylo v tom posledním pytli jsem nepoznala, s tím Dohližitelka hodně rychle zmizela za Dohližitelem a neukázala nám ho. Ale slyšela jsem, jak se s ním baví o nějakých uších, doufám, že mi je nechce už zase čistit. Snad to s bráškou zjistíme. Určitě to bylo pro nás, ze Zoohitu nic lidského neposílají. Taky jsem poznala, že budou brzy Vánoce, protože večer u nás svítí všelijaká světýlka. Letos je máme i venku na oblouku pro růže. Asi proto, že u něj ještě žádné růže nevyrostly, tak aby aspoň svítil...

20/11/2022

Tak jsem zjistila, že můj synek Iggýsek je hoooodně důležitý pejsek. On se sem tam vyskytne na letišti. Původně jsem myslela, že tam chodí jenom do kanceláře, ale to jsem se zatraceně spletla. Na těchhle fotkách jsem poznala, že taky dává pozor, aby se na letišti nedělo nic zakázaného; vidíte ho u speciální letištní zóny. A jak se pěkně rozhlíží na všechny strany, ten se má. Jen nevím přesně, jestli to je za odměnu, nebo jak to přijde, že ho tam někdy jeho Dohližitel vezme s sebou. Já jsem myslela, že bych se jim tam taky docela hodila, protože jsem zatraceně ráda za paní Důležitou. Ale moje Dohližitelka pravila TO TAK, TY S TVOJÍ DISCIPLÍNOU. Tak nevím, ale v každém případě se Igora zeptám, až se s ním uvidím. Snad už zapomněl, že jsem na něj minule štěkala, na to si dám příště radši velký pozor...

13/11/2022

Iggýsek je můj synek, co mi ze všech štěňátek nejvíc píše. Mám vždycky velkou radost, to přece potěší každou maminku. Musím vám napsat, co udělal minule. To takhle Iggýskův Dohližitel Igor napsal mojí Dohližitelce, že Iggy má velký černý puntík. Za chování, jak jinak. Tak jsem naléhala, aby Dohližitelka zjistila, o co jde. No, nebudu vás napínat, Iggy zdrhnul. Byl pryč celé dvě hodiny. Tu a tam bylo slyšet jeho poštěkávání, ale brouček (to byl ještě brouček) nikde. Když jeho Dohližitelka zase jednou vyběhla ven, protože ho zaslechla, udělala pár kroků do lesa směrem za hlasem Iggýska a najednou stála tváří v tvář jelenovi! A brouček? Ten stál za jelenem a tvářil se jako vítěz! Ovšem rodina dělala největší událost z nedovoleného vzdálení se a tak se z broučka stal průserář. To ale bylo hlavně ze strachu, pak se to všechno vysvětlilo: Iggýsek to myslel dobře a příště bude poslouchat, to mu chválím. A jak jinak, už je zase brouček, však sami vidíte, jak je vzorný...

31/10/2022

Dohližitelka na potkání vykládá humornou historku (podle ní), jak jsem jim zblajzla uzeného lososa, co si přichystala do těstovin. Určitě jste to od ní taky slyšeli. To když jsem byla malá (no, úplně malá asi né, když jsem dosáhla na kuchyňskou linku) a nevěděla jsem ještě přesně, že se to nedělá, tak jsem myslela, že to je připravené pro mě a tak jsm si to vzala. Od to doby Dohližitel v obchodě rád žertuje HELE, LOSOS, KUP HO MARUŠCE, VÍŠ ŽE JÍ CHUTNÁ. Haha, od té doby ho sice sem tam dostáváme s Finýskem k narozeninám, ale jinak ani brko. A včera Dohližitel připravoval sushi. To je totiž to jediné, co v kuchyni zvládne. Ani toho lososa nemusel vybalit a hned jsem věděla, kolik uhodilo. Tak jsem byla poblíž, kdyby náhodou nevěděl co se zbytkem, pro jistotu jsem k tomu nevolala ani Candy a Finche. Samozřejmě, že mu zbylo, ale víte co? Nerozdělil se ani s Dohližitelkou, natož se mnou. To Dohližitelka, ta na nás myslí vždycky. Ach jo, hned bych si dala.

29/10/2022

Jako by nestačilo, že včera odpoledne odjeli a nechali nás samotné doma, ještě máme v jednom kuse poslouchat ty ódy na Axíka. Totiž: včera jeli Dohližitelé na návštěvu. Protože jeli ke kamarádům, co mají pejska, radila jsem jim, ať mě vezmou s sebou, že ho zabavím. Dohližitelka utrousila TO TAK a vysvětlovala Finchovi a Candy, že samozřejmě nikam nepojedu, protože by to nebylo spravedlivé. Nezdržovala se vysvětlením, co je nespravedlivého na tom, že jsem ochotná jim věnovat svůj volný čas. Tak jeli sami. No a když se vrátili z návštěvy, nepřáli si být vyšetřováni námi všemi třemi najednou. Znáte to, jakmile nějaký Dohližitel kolaboruje s cizím psem, jeho pejsek ho pak milimetr po milimetru vyšetřuje. Chápu, že v trojím vydání to může být zu moc, ale stačilo přece odehnat Finche a Candy, no ne? A ty řeči! Axíček tohle a Axíček támhleto, ten panečku poslouchá, pěkně vydrží odložený na pelíšku (vidíte, jak je Axíček připravený vystartovat; no tak počkal, až bude fotka hotová, no bóže). No, musím uznat, že já mám trochu rezervy, co se poslouchání týče, ale copak za to můžu, já mám prostě takovou povahu. Zase jsem docela chytrá, to se snad taky počítá.

24/10/2022

Dohližitelka prohlašuje, že podzim je nejkrásnější období z celého roku. Zajímalo by mě, kdo jí to nakukal. Třeba ten víkend, co teď byl stál docela za prd. Dohližitel prý měl původně vymyšlený pěkný program, ale počasí mu to překazilo. Ani jsem nepátrala po tom, co to mělo být. Ono totiž věčně pršelo a když nepršelo, bylo stejně strašně mokro a to není nic pro tlapky naší Candy. Ta musí dávat pozor, aby se moc nezamáčela, protože má na zadní prstíky nějakou žlutou vodičku. Takže i naše prochajda v lese byla vždycky dost odflinknutá. Na zahradu smíme vždycky jen na určenou chvíli, žádné na celý den. Přitom tam máme tolik práce. Hlavně musíme sledovat, kdo jde kolem a koho je třeba seřvat (to záleží na tom, co rozhodnu já, Finch a Candy se ke mně přidají). Venku to má přece jen jinou váhu, než doma u okna, tam se nás málokdy někdo lekne, nejsme ani pořádně slyšet (a to nemluvím o tom, že doma nás Candy nepodporuje, má ráději svoje pohodlíčko). Ale tenhle týden se to snad už napraví, jak slibovala jedna televizní počasářka...

19/10/2022

Máme s bráškou Finchem narozeniny. Uhodnete, kolikáté? Je nám sedm roků. Dohližitelka mi vybrala fotky, na kterých jsme baštili. Nejdřív jsme se krmili od maminky Bijou. Potom, když nám byly tři týdny, dostali jsme první kašičku. A jestlipak víte, kdo u ní byl pvní? Jasně, to jsem byla já. Na poslední fotce vidíte naši dnešní baštu. Prý to je zdravé. Mně to nevadí, že tam byla taky zelenina, masa bylo víc. Nedávno měly narozeniny moje první děti, ty, co se jmenují od H. Krásnou fotku mi poslala Habbielka, jak sedí u stolku, na kterém má připravený dort. Asi si vzpomenete, dávali jsme ji na FB. Moc jsem taky takovou fotku chtěla, tak to Dohližitelka hodlala vyfotit, ale to nešlo. My s Finchem nejsme tak ukáznění, jako Habbielka a hned jsme se do toho pustili, ještě ty misky Dohližitelka ani nepoložila. Hračky jsme nedostali, protože my už o ně nestojíme, dá rozum, že si nebudeme hrát jako mrňata. Dostali jsme nějaké dobrůtky, ale ty prý budeme dostávat postupně. Nejlepší byla stejně prochajda v lese!

Se smečkou za zády