Historie
Byl jsem požádán, abych trochu zavzpomínal a sepsal pár slov sám o sobě. Vrátil jsem se tedy ve vzpomínkách až do dětství, protože většina lidí se mě ptá, kdy jsem s kynologií začal. Odpověď je jednoduchá – jakýsi pejskařský gen jsem si možná sebou přinesl již při příchodu na svět. Jako miminko mě maminka dávala do kočárku na dvůr a musela chodit na pole. Abych byl pod pečlivým dozorem, d
o kočárku mi přidávala psího kamaráda, vesnického oříška Cikánka. Cikánek se mnou spal v kočárku a dokud nepřišla maminka, nikoho ke mně nepustil ani na krok. A tak jsem skutečně od útlého dětství vyrůstal v kontaktu se psy, na vesnici to v té době ani jinak nešlo. Na vesnicích v té době nebyly žádné paneláky nebo činžovní domy, ale pěkně jeden domek vedle druhého a domku patřil pes. V Hlušicích jsme bydleli do roku 1947,poté jsme se přestěhovali do Liberce - Pilínkova. Protože v Pilínkově jsme doma měli 3 psy, v listopadu 1954 jsme se já, mí dva kamarádi a naši psi vydali na cvičák. V té době se jednalo o cvičiště LIAZ, byla to vlastně taková odbočka ZKO Pavlovice a pod vedením p. Drahockého jsem začal cvičit svého prvního psa, Rexe bez PP. Mí dva kamarádi časem našli zálibu v něčem jiném, já u psů zůstal do dnešního dne. V roce 1954 nebylo cvičení se psem nic jednoduchého. Museli jsme opravdu poctivě trénovat, každý měsíc jsme museli jet na přezkoušení do Pavlovic a nikdo nám nic neodpustil. Jak se ale rozrůstal LIAZ a fabrika zabírala stále více místa, naše pejskařská odbočka byla zrušena a až do roku 1959 jsem navštěvoval ZKO Pavlovice, kde jsem pracoval s Josefem Velechovským. Nejen na jeho počest se každý rok pořádá soutěž psů "O liberecký pohár, memoriál Josefa Velechovského a Rudolfa Bárty". Rok 1959, přišla branná povinnost a já nastoupil na vojnu. Začínal jsem jako voják v Kašperských horách, následně jsem byl převelen ke psům do Vimperku. Z Vimperku jsem byl převelen na Grabštejn, kde jsem 3 měsíce navštěvoval poddůstojnickou školu, zkoušky jsem udělal se známkou "výtečně". Z Grabštejna jsem zamířil zpět do Vimperku, kam za mnou dojíždel pan rozhodčí Igor Zbirovský, který vlastnil 2 německé boxery a já jsem mu figuroval. U pana rozhodčího Igora Zbirovského jsem složil v roce 1961 svou první zkoušku ZV3 se psem Ax z Tylova, který byl synem Tyla aus Eisen. Ve Vimperku jsem zůstal až do roku 1961, pak jsem se vrátil do civilního života, ale opět ke psům. Znovu jsem začal pracovat v ZKO Pavlovice s Josefem Velechovským, jezdil jsem s ním na mistrovství jako figurant, trénoval s ním, učil se. V roce 1964 skupina lidí odešla z organizace Pavlovice a pod vedením Jaroslava Jandy jsme založili novou organizaci ZKO Vápenka spolu s Ivanem Šípkem, Jaroslavem Stejskalem, p. Šmídkem a p. Schulzem.Dlouhé roky jsem byl výcvikářem ZKO Vápenka, pak jsem byl zvolen okresním výcvikářem, krajským výcvikářem, byl jsem členem Ústřední výcvikové komise. Je nutné si uvědomit, že v roce 1964 byla jiná měřítka, jiné požadavky, ve všem hrála velkou roli politika a ke kynologii se nepřistupovalo s takovou benevolencí jako dnes. V letech 1972 - 1973 jsem přešel pod ZKO Vratislavice, kde jsem byl členem klubu až do roku 1985, a v roce 1985 byla založena organizace LVZ, kterou jsme v roce 1997 přejmenovali na ZKO Arnema. Název Arnema byl použit jako poděkování našemu velkému sponzorovi panu Arnoštu Křenovskému, který pro nás zajistil buňky, pletivo a další věci, bez kterých by ZKO Arnema neměla tak kvalitní výcvikové zázemí. Firmu pan Křenovský v roce 2011 přejmenoval na GIACOMINI CZECH s.r.o., ale název ZKO Arnema zůstal zachován. A nyní jsme už u letošního roku 2011, já oslavím na podzim 71. narozeniny, za svůj život jsem vycvičil 19 psů do zkoušky ZVV3 + speciální zkoušky, z toho jsem se s 9 psy zúčastnil různých mistrovství. Za těch uplynulých 57 let jsem složil na 1000 zkoušek s obhajobami. Jako chovatel jsem na odchov štěňat dvakrát otočil abecedu a nyní máme třetí štěňátka od písmene CH. Pracoval jsem s mnoha lidmi, prožil druhou světovou válku, rok 1968, komunismus, rok 1989 a revoluci a přesto mi některé věci v životě zůstávají neměnné. Rodina, moje žena Jaroslava, která mě s láskou podporuje již 33 let a psi. A jestli mě pejskařina stále baví? Ano, ale někdy přemítám, komu předat své zkušenosti, zda i v téhle hektické době někdo bude chtít pokračovat s takovým nasazením jako já. Stále doufám, že ještě potkám někoho, kdo ráno v pět hodin vyrazí našlápnout psovi stopu, odpoledne se mnou stráví na cvičáku a bude naslouchat a vnímat, proč hodit balónek, proč dát vodítko do pravé ruky a ne do levé, proč mít oblečení i auto plné psích chlupů a proč dokázat přeběhnout cvičák bez zadýchání. Rád se dívám na postup ve výcviku psů a především psovodů, kteří za mnou přijdou. Většinou za mnou přijde člověk s tím, že má nešikovného psa, ale opak je pravdou. A je potěšující se za pár měsíců dívat, jak si pes a psovod společně pochodují po cvičáku, najednou je mezi nimi shoda a já vím, že tenhle pohled mi za všechnu tu práci a rozčilování stojí. Vlastně stále začínám znovu a i když dělám, že se nedívám, poznám, jak který psovod trénoval a těší mě, když snažení ve výcviku je zakončeno úspěšným složením zkoušky. Seznam psů, se kterými jsem se zúčastnil různých mistrovství
Uran ze Staré skalky
Cilka z Hubkova dvora
Ford Atrio
Tyr z Rexovy zahrady
Egi ze Zelené úžlabiny
Nora ze Zelené úžlabiny
Uran RO-KOP Bohemia
Akir Baron Anrebri