08/07/2024
O prodlouženém víkendu mě čekalo několik fascinujících případů a jednodenní kurz vědomé fyzioterapie koní pro Hiporehabilitační klub Dorado.
Sama si odnáším spoustu aha-momentů a dojmů je tolik, že nevím, o co se podělit dřív.
V pátek mě čekalo několik „chiropraxí,“ což píšu do uvozovek, protože s chiropraxí má většina takových ošetření společného už jen to, že jsem zvyklá tuto činnost fakturovat.
Největší radost mi udělala kobylka, shodou okolností též „hiporehabilitační,“ která velmi viditelně kulhala na pravou hrudní končetinu. Tak možná 3-3,5 z 5. Protože ohybové zkoušky byly víceméně negativní, a protože kobylka před několika týdny kulhala na levou hrudní končetinu, nabízela se možnost, že kulhání vychází odněkud z krku.
Měla jsem pomoci rozhodnout, zda se kobylka může zapojit do vožení dětí na nadcházejícím táboře – a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Jinými slovy – zda ji taková „práce“ těší nebo alespoň příliš neobtěžuje, protože mj. po svých vodičích kouše.
Kobylka měla doširoka otevřené oči, a pocit, jaký jsem z ní měla, byl „dejte mi všichni pokoj.“ Začala jsem s chiropraxí, nebo spíš s metodou hluboké aktivace, což je takový její derivát, daleko jemnější a mnohdy i účinnější. Kobylka stála bez hnutí u rampy, já na rampě a najednou jsem dostala nápad.
A vzala si kobylku na vodítko a začala ji vodit po jízdárně. Cítila jsem, jak po mě chtěla kousnout, asi 2x to i udělala, až mě to někdy donutilo zadržet dech, cítila jsem stažení plic (těch vlastních), a úzkost. Pravděpodobně něco podobného, co zažívala i kobylka.
Zastavila jsem, začala zhluboka dýchat do stažených plic a přemýšlet. A pak jsem dostala další nápad, vzpomněla si na Lindu Kohanov a na to, že „práce“ možná není to, co by kobylka chtěla dělat. „Práci“ ne, ale co takhle společnou aktivitu, u které nám spolu bude dobře a budeme spolu cítit spojení a radost?
„Práci“ ne, ale co společnou aktivitu, u které budeme prožívat důvěru, ocenění, prostor, činnost, u které budeme dýchat a bude nám lépe, než kdybychom si řekli „pracovat“ nechce, tak ať je raději jen ve výběhu? Stejná činnost, jiný prožitek.
Tak jsem to zkusila znovu. Bylo to lepší, tak jsem ještě trochu povolila krk (stažená bránice často souvisí se zatuhlým krkem, a kulhání na hrudní končetiny též), a předala kobylku jejímu vodiči, s důkladnými instrukcemi, jak se na ni zářně usmívat, věřit jí (= nepopohánět tušírkou, ani náznakem, atp.) a dýchat.
A světe div se, kobylka se uvolnila, snížila hlavu a krk, přivřela oči, a spokojeně vedle svého vodiče kráčela, bez známky kulhání.
Somatopsychologie v akci, ještě teď se usmívám, když si vzpomenu. A nejvíc mi to asi připomíná film Lotrando a Zubejda, kdy se Lotrando ptá „A není to náhodou práce? To já totiž nesmím.“ A pan Dr. Nec odpovídá „Neboj, to je jen takové šolíchání.“
Tím rozhodně nemyslím, že si kobylka vymýšlela, bolest ze stažené bráníce – staženého krku, střílící do nohy byla opravdová. A bylo i zjevné, že bude mít tendenci se vracet, pokud nebude kobylka spokojená a ve fyzické i psychické pohodě.
Spousta dalších zajímavostí, kobylka která před ošetřením chodila mimochodem a po ošetření normálně krokem, jíž se vrátil patelární reflex,… jen mě mrzí, že jsem si to ještě nezačala všechno natáčet, i když „pivo“ už mám doma od února.
Kurz je kapitola sama o sobě, protože jsem na něm objevila spoustu věcí, o kterých jsem ani netušila, že fungují, jen to video zase chybí.
Všechny srdečně zdravím, teď mám pár dní na to doma pouklízet, protože na domácnosti už je to koňské šílenství trochu vidět :D a den prostě má jen těch 24 hodin…
