Pohádková zahrada se zvířátky

17/02/2025

Diky moooc všem za rychlé reakce. Autičko už se momentálně řeší a snad zase budu jezdit v teple. Ještě, že já vás všechny mám.MOOOC DĚKUJI 💗🙏💗 všem za sdílení a nabídky pomoci. Zase se ukázalo, jak strašně důležití jste vy všichni kolem Pohádkové zahrady. Bez tolika užasných lidí okolo bychom to všechno nezvládli. Diky moc 🙏❤️🙏

Naše autíčka nepatří nikdy k top modelkám. Jsou spíš jako já. Karoserie obouchaná životem, sem tam to vrže, sem tam skřípe, ale drží do posledního dechu.

Od loňského roku mi dělá parťáka pegueot partner. Úžasný dříč a držák. Nejvíc jsem ho ocenila vloni při povodnich. Zachraňoval a vozil naše zvířecí přátele do bezpečí, když nám voda zaplavila sklad a zničila všechny zásoby, vyrazili jsme spolu několikrát na otočku do Prahy. Naložený až po střechu kolíbal se po dálnici domů. Nenechal mě nikdy na holičkách.

Na podzim šel za odměnu do autích lázní, kde ho dali trošku do pucu. Hlavně taky proto, že nás čekala technická. Nejhorší neduhy jsme nechali vyléčit a tak jsme se sevřeným žaludkem vyrazili na prohlídku. Nedostat technickou by nám pár vrásek přidělalo. Ale štěstí stálo při nás. Páni inspektoři sice napsali pár připominek, co se vylepšení našeho autíčka týká, nicméně technickou nám na další dva roky dali. A tak jezdime vesele dál.

Teda jezdili jsme, nebo spíš jezdíme dál, jen ta veselost nám trochu pokulhává. Minulý
týden, když jsem odvezla Martina v noci domů a vracela se spícím městem zpátky do Pohádkové zahrady, tak najednou začalo v autě něco smrdět. Pak ventilator vydal nějaké neidentifikovatelné zvuky a stichnul úplně. V tu chvíli mi to nepřišlo jako žadné drama. Venku sice byly dva stupínky pod nulou, ale auto bylo krásně vyhřáté, zpátky jsem dojela lehce.

Jak moc velký průšvih to je, se ukázalo až ráno. Jestli vás někdy někdo zavřel do ledničky bez možnosti pohybu, tak vite o čem mluvim. Venku -5, auto vymrzle a bez ventilatoru se fakt ani trošku nezahřeje. Vytáhla jsem nejtěžší kalibr teplého oblečení, v autě jezdím oblečená jak eskymák, stejně jsem do 10 minut promrzla. V dobách svých divokých mladých let jsem sice taky jezdila v aute bez topeni, jenže to bylo skoro před třiceti lety. Tenkrát to bylo dobrodružství a já měla rozhodně vetší výdrž a drive. Bejvávalo, dneska už to rozhodně taková zábava není.

Zima nezima, jezdit musím. Každé ráno pro ovoce a zeleninu, na úřady, na veterinu. I při sebelepším oblečení jsem do čtvrt hodiny promrzlá na kost. Zkuste se nechat zavřít do lednice bez možnosti pohybu. Tělo vysílá jasné signály. Červený nos a rýma, hlasivky, které vyhlásily stávkovou pohotovost a večer odmítají spolupracovat by ještě nebyly tak nejhorší. Horší je, že moje plíce zní ráno, jak kdybych za noc zvládla několik krabiček cigaret. Světe div se, nijak se to nelepší, spíš naopak.

A protože do jara je daleko a já bych se ho v té mojí pojízdné ledničce nemusela dočkat tak vysílám signály SOS SOS. Nemáte někdo kamaráda, co má kamaráda, který ví o někom, kdo by se mi na autíčko kouknul? Nebo, bratrance, nebo strejdu, dědečka prostě zachránce a spasitele, který umí vzkřísit mrtvý ventilátor a rozproudit zase teplo v mé pojízdné ledničce. Na vzkříšení netrvám, jestli je mrtvý úplně, tak budu vděčná za transplantaci nového. A jestli neni nikde kolem nas autídoktor, tak by možná pomohla mapa s vyznačenou cestou ke dvanácti měsíčkům. Zkusila bych je ukecat a zařídit jaro o chlup dřív. Ale ten automechanik mi přijde jako větší tutovka. Není tu někde mezi námi? Než mě to cestování v pojízdné ledničce úplně položí.

a tady moje telefonní číslo pro případného spasitele 777286909 🙏💗🙏

17/02/2025

Naše autíčka nepatří nikdy k top modelkám. Jsou spíš jako já. Karoserie obouchaná životem, sem tam to vrže, sem tam skřípe, ale drží do posledního dechu.

Od loňského roku mi dělá parťáka pegueot partner. Úžasný dříč a držák. Nejvíc jsem ho ocenila vloni při povodnich. Zachraňoval a vozil naše zvířecí přátele do bezpečí, když nám voda zaplavila sklad a zničila všechny zásoby, vyrazili jsme spolu několikrát na otočku do Prahy. Naložený až po střechu kolíbal se po dálnici domů. Nenechal mě nikdy na holičkách.

Na podzim šel za odměnu do autích lázní, kde ho dali trošku do pucu. Hlavně taky proto, že nás čekala technická. Nejhorší neduhy jsme nechali vyléčit a tak jsme se sevřeným žaludkem vyrazili na prohlídku. Nedostat technickou by nám pár vrásek přidělalo. Ale štěstí stálo při nás. Páni inspektoři sice napsali pár připominek, co se vylepšení našeho autíčka týká, nicméně technickou nám na další dva roky dali. A tak jezdime vesele dál.

Teda jezdili jsme, nebo spíš jezdíme dál, jen ta veselost nám trochu pokulhává. Minulý
týden, když jsem odvezla Martina v noci domů a vracela se spícím městem zpátky do Pohádkové zahrady, tak najednou začalo v autě něco smrdět. Pak ventilator vydal nějaké neidentifikovatelné zvuky a stichnul úplně. V tu chvíli mi to nepřišlo jako žadné drama. Venku sice byly dva stupínky pod nulou, ale auto bylo krásně vyhřáté, zpátky jsem dojela lehce.

Jak moc velký průšvih to je, se ukázalo až ráno. Jestli vás někdy někdo zavřel do ledničky bez možnosti pohybu, tak vite o čem mluvim. Venku -5, auto vymrzle a bez ventilatoru se fakt ani trošku nezahřeje. Vytáhla jsem nejtěžší kalibr teplého oblečení, v autě jezdím oblečená jak eskymák, stejně jsem do 10 minut promrzla. V dobách svých divokých mladých let jsem sice taky jezdila v aute bez topeni, jenže to bylo skoro před třiceti lety. Tenkrát to bylo dobrodružství a já měla rozhodně vetší výdrž a drive. Bejvávalo, dneska už to rozhodně taková zábava není.

Zima nezima, jezdit musím. Každé ráno pro ovoce a zeleninu, na úřady, na veterinu. I při sebelepším oblečení jsem do čtvrt hodiny promrzlá na kost. Zkuste se nechat zavřít do lednice bez možnosti pohybu. Tělo vysílá jasné signály. Červený nos a rýma, hlasivky, které vyhlásily stávkovou pohotovost a večer odmítají spolupracovat by ještě nebyly tak nejhorší. Horší je, že moje plíce zní ráno, jak kdybych za noc zvládla několik krabiček cigaret. Světe div se, nijak se to nelepší, spíš naopak.

A protože do jara je daleko a já bych se ho v té mojí pojízdné ledničce nemusela dočkat tak vysílám signály SOS SOS. Nemáte někdo kamaráda, co má kamaráda, který ví o někom, kdo by se mi na autíčko kouknul? Nebo, bratrance, nebo strejdu, dědečka prostě zachránce a spasitele, který umí vzkřísit mrtvý ventilátor a rozproudit zase teplo v mé pojízdné ledničce. Na vzkříšení netrvám, jestli je mrtvý úplně, tak budu vděčná za transplantaci nového. A jestli neni nikde kolem nas autídoktor, tak by možná pomohla mapa s vyznačenou cestou ke dvanácti měsíčkům. Zkusila bych je ukecat a zařídit jaro o chlup dřív. Ale ten automechanik mi přijde jako větší tutovka. Není tu někde mezi námi? Než mě to cestování v pojízdné ledničce úplně položí.

a tady moje telefonní číslo pro případného spasitele 777286909 🙏💗🙏

14/02/2025

Já bych teda kočky neočkovala, řekla mi nedávno jedna návštěvnice u nás v Pohádkové zahradě. Jen tak mimoděk podobrbala jedno z Číčet a moudře pokývala hlavou. Za mě je to vyhazování peněz. Vy je naočkujete proti jedné nemoci a chytnou vám jinou a stejně umřou. Očkování je zbytečně drahý a tady byste ty peníze mohla využít líp. A nebo naočkujte jenom ty svoje domácí, přeci nemůžete očkovat všechny kočky v okolí.

Co na to říct? Jasně, očkování kočiček je poměrně drahá záležitost. A když chcete mít proočkované nejen svoje domácí kočičky a Číčeta, ale i ty venkoní a ty co se “přitoulávají” na krmení, stává se z očkováni záležitost víc než luxusní

Jenže já dobře vím, proč to dělám. Proč kastrujeme, očkujeme, odčervujeme, odblešujeme nejen naše domácí kočičky a Číčeta, ale i ty venkovní a polodivoké. Když jsme před léty začínali v Pohádkové zahradě, kolem nás žila spousta toulavých divokých kočiček. Každý rok jsme pak vídali hromady koťat, která postupně mizela. Většina jich nedožila ani prvního roku. Postupně jsme je dostávali pod “ochranná křídla” Pohádkové zahrady. Z těch prvních jsou dnes už starší kočičí dámy. A koťátka? Pokud je někdo u nás cíleně nevyhodí, tak je v našem nejbližším okolí skoro nepotkáte.

A to jsem vlastně vůbec nikdy neměla v plánu řešit divoké kočičky. Jenže tenkrát, když jsme začínali přišla malá kočičí víla Mína. Maličkaté koťátko, potomek divokých kočiček, které kolem nás tenkrát žily. Tahle bytůstka nám všem neskutečně učarovala. Děti ji milovaly a dospělí jakbysmet. Copak to jde nemilovat vílu? Sedávala mi na ramenou a tichým hláskem vyprávěla pohádkové příběhy z kočičí říše. Tolik jsem tu malou vílu milovala. Když se u ní objevily první příznaky nemoci, nikdo z nás netušil, jak zlé to může být. Jak málo jsme tenkrát v začátcích měli zkušeností. Když jsem ji odvážela z Pohádkové zahrady na veterinu, když jsem ji musela nechat na kapačkách, až v tu chvíli mi ledová ruka sevřela srdce. Malá, divoká Mína, která patřila do zahrady ležela bezvládně a mně bylo jasné, že zpátky už se nevrátí. Pár dní po ní odešel Hubert a Tonda, za nějaký čas ještě Zara. Panleukopenie je krutá dáma.

A tak dnes, když mám tu možnost, očkuji všechny kočičky pod křídly Pohádkové zahrady, ty naše, ty venkovní i ty polodivoké, které k nám ale stejně patří. Pro malou Mínu, která se vloni vrátila do našeho příběhu a zas mi po nocích tiše vypráví neskutečné příběhy z kočičí říše. Abychom se zase nemuseli loučit.

Velké hromadné očkování u nás probíhalo minulou sobotu. Nevěřila jsem, že se nám podaří naočkovat všechny kočičky najednou v jeden den. Byla jsem připravená na to, že je budu odchytávat postupně. Ale světe div se, všechny kočičky i Číčeta, byly zrovna ten den, tak nějak doma. Ještě nás čeká druhé kolo a naše kolektivní imunita zas získá nějaké ty body navíc.

Velký dík naší kamarádce doktorce Martině Taslerové, za to, že se k nám vypravila a všechny naše kočičky naočkovala, jen těžko bych tak velkou partu dokázala někam převést. Jestli existuje jen maličkatá šance, že tohle očkování zachrání čičinkám život, tak to stojí za to. A díky Míno, že jsi se vrátila, teď už tě budu chránit víc, to slibuji.

Pár foteček z očkování, všechny se vyfotit nepodařilo, protože u některých jsme měli všichni plné ruce práce. Ne není to zrovna naše oblíbená činnost, ale díky za to, že můžeme…..

12/02/2025

Co k tomu říct, snad že je smutné, že pro tak jasnou věc musíme vypsat petici, snad že je skvělé, že se lidi začínají probouzet. Kéž by bylo těch probuzených víc a víc….

PROSÍM PODEPIŠTE A SDÍLEJTE 🙏

ŽÁDÁME VYŠŠÍ TRESTY ZA TÝRÁNÍ ZVÍŘAT❗❗

V Česku přibývá závažných případů týrání zvířat. Není to jen dojem, veterináři zaznamenávají více stížností na týrání zvířat od veřejnosti než v minulosti.

Dnes Policie vyhlasila pátrání po majiteli týrané fenky. Náhodný kolemjdoucí ji našel uvázanou na Vyškovsku před areálem JZD v obci Zvonovice. Fenka byla podvyživená, zanedbaná a s velkou otevřenou ránou na břiše. Bohužel její zdravotní stav byl natolik vážný, že veterinární lékař už jí nedokázal pomoci a rozhodl o uspání fenky 😡

My, níže podepsaní občané České republiky, se tímto obracíme na příslušné orgány a zákonodárce s žádostí o přijetí opatření, která povedou k přísnějším trestům za týrání zvířat.

Apelujeme, aby konečně přestala brát týrání zvířat na lehkou váhu a tvrdě zakročila proti takovým násilníkům. Jsme proti tomu, aby ze svých hrůzných činů odcházeli s mírnými tresty.

Již 11 let vedu spolek Běhejme a pomáhejme útulkům a mám pocit, že případů týrání je víc něž v minulosti. Kauza Bennyho, Blada, postřelené kočky na vesnicích, týrání hospodářských zvířat atd.

Žádáme proto aby:

Soudy a orgány činné v trestním řízení začaly ukládat tresty, které budou skutečně odrazující a zabrání recidivě ❗

Zvířata jsou bezbranné bytosti a v žádném případě není možné, aby mučení, týrání, zabíjení byly trestány jako přestupek. Lidé, kteří týrají zvířata, jsou schopni dopustit se takovýchto činů na lidech.

Touto peticí chceme ukázat, kolika lidem není chování tyranů lhostejné a že žádáme maximální tresty viníků!

https://www.petice.com/tresty-za-tyrani-zvirat

Petr Sokolík

11/02/2025

Jak k nám přišel Lojzíček

Když mi Lojzíčkova panička volala poprvé, říkala jsem si, že to třeba ještě nějak zvládnou. Žili spolu víc jak třicet let, loučení by bylo moc těžké, pro všechny. Jenže život nerozdává vždycky jenom dobré karty. A tak jsme spolu mluvili znovu. Lojzíček musí opravdu k nám.

Papoušci jsou moje velká láska, ale taky výzva. Dokázat začlenit do té naší svobodné letky dalšího kamaráda není rozhodně lusknutím prstů. Každý je jiný, každý specifický, většina s nějakým hendikepem. Dokáží být zdrojem neskutečných legrácek a radostí, ale taky to dokáží doslova ze dne na den zabalit, když nejsou na stoprocent spokojení. Trávím hodiny jejich pozorováním, koumáním, co komu z nich sedí a nesedí, neustále vymýšlím novou závavu, dobrůtky….cokoliv, co ten jejich svět udělá lepším. Aktuálně je můj největší favorit James, který má postiženou nožičku a část křídla. Přesto se rozhodl, že mu patří celý prostor a protože se tak rozhodl, dokázal to. Tisíckrát se dostal do situace, kdy musel namáhat svojí hlavičku jak dál, když uplně klasicky přeletět nedokáže. Pozorovala jsem ho, jak sedí obhlíží a uplně jsem viděla, jak mu v hlavě šrotují kolečka, aby vymyslel jak dál. Dnes má naprosto “zmáknutý” celý prostor. Má své cestičky, kousek letí, občas jde pěšky ale dostane se naprosto, ale naprosto všude.

Lojzíček přijel v sobotu. A bylo to moc smutné loučení. Bylo mi líto jeho paničky /té asi nejvíc/ i Lojzíčka. Nebudu lhát, slzeli jsme všichni. Přiznám se, že jsem měla dost nahnáno. Pro mě je to fakt velká zodpovědnost, ale věděli jsme, že není jiné cesty, alespoň pro tuhle chvíli. Poslední slzy, poslední rozloučení a Lojzíček zůstal s námi sám.

Měl pro sebe malou klec, ve které strávil celý život. Myslela jsem, že ho v ní necháme, aby měl alespoň nějakou jistotu. Čekala jsem, že bude vyděšený, čekala jsem, že bude smutnit. Lojzíček nás naprosto překvapil. První se s ním přiletěli seznámit samozřejmě Rio s Emičkou, hned za nimi Poupě, pak Modřinka…postupně si ho okoukli všichni. Během hodinky už Lojzíček pochodoval po kleci a koukal kudy ven. Hrál si se svými hračkami, pokřikoval na ostatní. Ani náznak smutku nebo strachu, jako kdyby k nám patřil odjakživa. Bylo mi jasné, že v téhle malé kleci sice strávil celý život, ale u nás mu rozhodně stačit nebude. Hned ráno putoval do velké, ze které se mu bude dobře vylézat ven. Dosavadní panička říkala, že lítat mu moc nejde. Někdy nás naši zvířecí přátelé překvapí. Člověk přemýšlí, co bude, řeší dopředu spoustu situací, které mohou nastat a pak když to přijde, tak nic…..všechno si sedne a zapadne do sebe bez našeho nejmenšího tlaku. Lojzíček se u nás zabydlel na první dobrou. Novou klec přijal za svou bez mrknutí oka a vesele se prohání po prolejzačkách a houpačkách, které tam má. Pravidelně mě cvičí tím, že všechny svoje hračky nahází do misky s vodou a když mu je jdu vyndat, tak s hlasitým hudrováním sleze a pečlivě jednu po druhé zase umístí zpátky. Dala jsem mu dvě misky na pití a Lojzíček pečlivě rozdělil hračky do obou. Víc mističek s vodou než hraček teda mít nemůže, to by se mu tam fakt nevešlo. Ráno mě budí spolu s ostatními hlasitým vítáním nového dne. Tak vítej u nás Lojzíčku, věřím, že tady budeš s námi šťastný.

08/02/2025

Teprve až vnikne do lidí ona prostá, nad všechnu pochybnost povznesená pravda, že zvířata jsou v podstatě totéž, co my, přestanou být zvířata bez práv a nebudou vydána ukrutnosti každého kluka... Soucit se zvířaty souvisí tak těsně s dobrou povahou, že lze bezpečně tvrdit, že ten, kdo je ke zvířatům krutý, nemůže být dobrý.

06/02/2025

A takhle jsme kdysi začínali s chovem bažantů

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše aneb jak jsme chovali bažanty diamantové

Před dvěma lety k nám do zahrady přicestovali první dva bažantí kluci ze zrušeného chovu. Nikdo je nechtěl, chlapů je v ptačím světě nadbytek, proto jsme se jich ujali. Já chtěla jen jednoho, ale Pepíno přivezl dva. “Miláčku, přece bych tam toho jednoho nemoh nechat,” vysvětlil mi. A zatímco pro jednoho jsme měli přichystanou voliéru, ten druhý musel provizorně k holoubkům pavím. Že je nahoře ve voliéře roztržená síť mě trochu znervózňovalo, Pepíno byl ale v klidu. “Tam neproletí,” byl skálopevně přesvědcen. Tož jsme to nechali osudu.

K ptáčkům mám zvláštní vztah. Nějak jedeme na jedné vlně. Bažant seděl na větvi a tvářil se, že o té díře vůbec neví. Mrkla jsem na něj. “Jasně, že ví,” pomyslela jsem si. Ale Pepínovi jsem to mohla dokázat až ráno, když byla voliéra prázdná. “Proč si mi lásko neřekla, že tam tudy může bažant uletět,” divil se. Jen jsem se podívala přes stromy do vycházejícího slunce, přeci se nebudu hned po ránu rozčilovat. “Právě jsme přišli o tak krásného ptáčka a ty si úplně v klidu,” rozčiloval se Pepíno. I náš dobrovolník Martin se zdál být smutný a naštvaný, že je mi to jedno. Vlastně bylo. Protože jsem věděla, že se bažant vrátí. Neptejte se mě jak, prostě jsem to věděla.

S ptáčky mám zvláštní spojení. Jen jsem milému bažantovi popřála hodně štěstí v tom velkém světě a až bude chtít zpátky domů, ať dá vědět. Neuběhly ani tři dny a mně zvonil telefon. “Nechybí vám zlatý bažant?” Ozvalo se z druhé strany. “Zlatý ne, ale diamantový ano,” zajásala jsem. “No, tak to bude asi on. Už třetí den sedí u nás u brány stále na stejném místě,” volali z firmy kousek od nás.

“Máme bažanta,” hlásila jsem radostně Pepínovi. Než se stihl rozkoukat, měla jsem v ruce sítě a pobízela ho k autu: “Pojď jedeme pro něj.” Pepíno na mě nevěřícně zíral. “Jak ho chceš chytit? My na něj byli s tím pánem dva a ve voliéře jsme ho naháněli skoro hodinu,”zabrblal. Jen jsem mlčky nastartovala. Za bránou Inventy jsme opravdu našli našeho bažanta. Chodil si podél zdi mezi křovíčky a nevypadal vůbec vyděšeně.

Strčila jsem Pepínovi do ruky jednu síť a sama si vzala druhou. “Roztáhni ji před křovím a já ti ho tam pomaličku pošlu,” nasměrovala jsem Pepína a pomalu jsem se přibližovala k bažantovi. Ten na mě mrkl jedním okem. “No to víš, zadarmo se ti nedám,” přišlo mi že se ušklíbl a elegantní kličkou proběhl vedle Pepínovi sítě. “Takhle ho teda nechytíme,” byl Pepíno plný optimismu. Stačilo pohnout tou sítí kousek doprava a bažant by byl v pytli, vlastně v tý síti, ale škoda slov, stejně by to v dané chvíli moc nepomohlo. “Tak si to vyměníme,” chtěla jsem mu říct, jenže už jsem se k tomu nedostala. “Zatracená síť, takhle blbě zamotaná,” Pepíno se snažil rozmotat chuchvalec, který se mu ze sítě vytvořil. Pohled mu padl na mě. “Blbě jsi ji rozbalila,” oznámil mi rozčarovaně, “tohle je naprd.” Zbytek času se snažil rozmotat tu proradnou síť, kterou průběžně častoval nadávkami a hlášením, že kdybych to rozbalování nechala na něm a nespěchala, tak se to takhle nezašmodrchalo.

Mrkli jsme s bažantem na sebe, připadalo mi jako by se pochechtával. “Však počkej frajere,” pomaličku jsem se k němu přiblížila a sedla si asi metr od něj. “Takhle ho teda určitě nechytíš,”poučil mě Pepíno, stále zamotaný do své sítě. “My na něj měli kožené rukavice, je to dravec, podívej se jaké má drápy a zobák. Rval se s námi jak ďas, až u toho přišel o ocas,” div se nebil statečně do prsou. Mlčky jsem si poposedla blíž k bažantovi. Musela jsem ocenit, že je fakt krásný. Barevné peří se třpytilo kapkami deště. “Jsi frajer,” ocenila jsem ho, pak už jsem ho jen jedním rychlým chvatem přimáčkla k zemi. “Taková malá slepička jsi, co?” Teď jsem se pro změnu usmívala já. Bažant nic moc neříkal, strčil si hlavu ke mně podpaží a prý ať ho donesu někam, kde bude jídlo a střecha nad hlavou. Má přijít liják a velký vítr a to on nemá rád.

Pepíno na mě chvíli nevěřícně koukal. “Je zesláblý, to je jasné,” poučil mě a chtěl ho ode mě vzít. Ve vteřině se ten milý zesláblý ptáček změnil v lítou saň. Použil zobák a drápy a Pepínovi vytvořil na ruce asi deseticentimetrový krvavý šrám. Pak se zase spokojeně uvelebil u mě v podpaždí. “Už pojedeme?” Kapičky krve z Pepínovi ruky svítily na cestě jako malé rubíny. Bažant po mně v autě loupl okem. “S váma je docela sranda, tady budu bydlet a doufám, že máš připravený dobrý zrní,” jen jsem taky zavřela oči. V noci jsem moc nespala, ta chvilka spánku než dojedeme do zahrady přijde vhod. Do říše snů mě provázelo Pepínovo: “kdybys tu síť blbě nerozvázala, tak jsme ho mohli mít hned a nemuseli jsem tady hodinu šaškovat.” Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale přišlo mi, že se bažant u mě v podpaždí dusí smíchy

31/01/2025

Pomoooc ztratila se Číčeta

Ještě včera tu byla maličká miminka se zaschlou pupeční šňůrkou a se slepýma očkama, která se teprve chystala objevit svět. Ještě včera jsem vstávala několikrát za noc, abych je udržela při životě, připravovala mlíčko, masírovala bříška a bojovala o každé z nich.

A najednou tu je místo malých kočičích miminek parta výrostků, ktera sleze každý strom v okolí a s radostí sobě vlastní mi z vrchu větví skáče na záda, o zásecích drápků a krvavých šrámech z jejich hrátek ani nemluvím.

Jenže pak se mi večer stočí kolem hlavy, přitisknou ke mně čumáčky a najednou jsou to zase moje malá miminka. Bez jejich předení bych večer už asi ani neusnula. Moje Číčeta, pro mě to budou miminka už asi napořád. Nejsou první a určitě ani poslední kočičí dětičky, které jsem odchovala. A jen pánbůh ví, proč se mi zrovna tahle kočičí parta propsala do srdce tak, že se staly mojí součástí. Jsme jedné krve vy i já moje malé velké kočičí děti, už navždy.

30/01/2025

Novinky, novinky, novinkýý z Pohádkové zahrádky

Zima je dlouhá, hoodně dlouhá, no já vím, že to žádná novinka není. Bláto občas je a občas není, záleží jestli namrzlo a nebo zrovna prší. Naši zvířecí kamarádi jsou tu ale pořád. V karanténě "bivakuje" víc jak 50 morčátek, králíčků a jiných malých hlodavečků a křepelek. Papoušků máme skoro 40 a když se mezi sebou začne dohadovat domácí družina, jdeme si raději vypít kafe ven. Naše ušní bubínky i nervový systém dostávají dost zabrat. Spolu s kozilkami, ovenkami, koníky, pejsky, kočičáky a ostatní ptačí partou je v Pohádkové zahradě aktuálně přes 300 zvířecích bytostí. 300 hladových bříšek, 300 krků, zobáčků, tlamiček, které chtějí každý den jíst. Nakrmit takovou partu, to už dá něco práce a schánění.

A teď konečně ta novinka. I když je už trošičku "vychladlá", páč nám ji vlastně přinesl Ježíšek. "Náš" Kaufland dostal nového pana ředitele. A protože k nám chodí rádi zaměstnanci Kauflandu a protože pan ředitel je velmi vstřícný, zmínili se mu o nás, sešli jsme se a máme smlouvu o spolupráci. DÍKY NÍ SI MŮŽEME JEZDIT KAŽDÝ DEN PRO VYŘAZENÉ OVOCE A ZELENINU. Díky ní jde ovoce a zelenina, které by se jinak likvidovalo k nám do Pohádkové zahrady, kde se o ně postará celá naše zvířecí družina. DÍKY, DÍKY, DÍKY, SLÁÁVÁÁÁ, ALELŮŮJÁÁÁ. Protože taková radost, jako když přijíždím s bedýnkami plnými zeleniny se jen tak nevidí. Všichni vědí a už čekají u brány a u plotu a těší se na každodenní rozdávání dobrůtek.

Pohádková zahrada může existovat jen díky své velké rodině a pomoci vás všech. A tak díky vám všem, kdo jste stále s námi. Díky vám všem, kdo nás stále podporujete, pomáháte, staráte se. Díky za každou korunku, za každou donesenou mrkvičku, jablíčko, díky za každou pomoc. Protože jen díky vám všem, kteří jste stále s námi má víc jak 300 bytostí svůj domov, díky vám všem můžeme dál pomáhat, vyjíždět kdykoliv ve dne i v noci, když zavoláte, že je nějaká zvířecí bytost v nouzi. Letos nás čeká další velké budování. Musíme postavit nové výběhy místo těch, které jsme vloni po povodních museli zbourat. Ale já vím, že to společně zvládneme. Protože na to nejsme sami. DÍKY VÁM VŠEM

27/01/2025

Naše paví začátky

Pamatuji se, je to jako včera, když mi zazvonil telefon s dotazem, zdalï bychom se neujali dvou malých pávů. Že je k nám dovezou i s jejich slepičí maminkou, která ten malý páreček neobvyklých kuřátek vyseděla. A protože jsme zrovna měli volnou voliéru a protože jsme do té doby žádné pávy nechovali, řekla jsem ano. A tak k nám přišla naše první pávata Bohoušek a Žanetka.

Pipka, jak se velká černá slepičí máma jmenovala, si je důležitě vodila po voliéře a na každého, kdo by se k nim chtěl přiblížit koukala zlým okem. Stačilo překonat pomyslnou bezpečnostní hranici, kterou si nastavila a šla po každém vetřelci bez rodílu druhu. Tahle naše idylka trvala pár dnů. Tenkrát v dobách našich začátků, jsme měli jen málo potuchy o možných predátorech. A voliéry, které nám připadaly naprosto zabezpečené, predátorům neodolaly. Jednou ráno jsem šla krmit pávata a Pipku a naskytl se mi velmi smutný pohled. Voliéra plná peří a krve. V koutku domečku se krčila dvě vystrašená pávata. Jejich máma je bránila s nasazením života. Jak a kudy se k nim tenkrát ten predátor dostal a co to bylo zač, jsme nikdy nezjistili. Pipku jsme obrečeli a pochovali a já té statečné slepičí mámě slíbila, že se o její paví děti postarám.

Bohoušek se Žanetou tak byly jedny z prvních ptačích miminek odchovaných u mě v posteli. Rychle vyrostli, rádi se toulali po okolí a na našich stránkách se často objevovali inzeráty “hledáme pávy”. Když si Žaneta udělala hnízdo a vyvedla svoje první paví dětičky, chránili jsme je jako oko v hlavě. Jedno poučení nám do života úplně stačilo. Paví dětičky odrostly a Žaneta nám začala churavět. Dělali jsme, co se dalo, jezdili na ptačí kliniku, nechali udělat všemožné rozbory a přesto nám Žaneta odcházela před očima. Když skončil její příběh, nechali jsme udělat pitvu. Odpověď na to, proč od nás odešla jsme nedostali.

Na jaře se pak Bohoušek přestěhoval na zámek, kde má spoustu nových pavích slečen a mladí pávi dostali místo něj paví kamarádku i s malým pávátkem. Tak začal náš pohádkovozahradní chov pávů. Dnes nám paví maminky vyvádějí pávátka každy rok. Vždycky je to napjaté očekávání a spousta radosti, když se objeví máma s partou malých sotva opeřených kuliček. Každý páv má u nás jméno a ano rozeznáváme je od sebe. Bohoušek a Žanetka ve mně zanechali otisk a k pávům mám tak stále velmi blízko a asi všichni u nás.

Když mi letos na začátku ledna přinesl Martin v náručí Kubíčka, naše loňské pávátko, bylo mi jasné, že je něco špatně. A taky bylo. Kubíčkovi vyrostlo u kořene zobáku podivné cosi. Útvar, který mu bránil dýchat. Okamžitě jsme jeli na veterinu. Vyzkoušeli jeden lék, druhý, třetí … útvar stále rostl zvrchu i zevnitř na patře. Kubíček už se nedokáže díky němu sám najíst ani napít. Tisíc různých konzultací, moje beznaděj a chuť to vzdát a proti tomu Martinová urputnost a lví síla se kterou bojuje o Kubův život, proti mně i navzdory diagnóze. Dali jsme si poslední týden, který rozhodne. A náš dobrovolník Robert přišel s tím, jestli nechceme vyzkoušet medicialni houby. Tonoucí se stébla chytá. A tak jsme se spojili s jeho bývalým šéfem ze společnosti Supramedex. Během pár dnů k nám doputovala první várka houbiček namíchaných v medu a nejen ta. Supramedex nám věnoval medy s houbičkami pro Ferdu, že mu je máme zkusit dávat kvůli měsíční slepotě, která ho trápí, svou malou dávku dostává náš postižený papoušek Ricky a poslední várku jsem dostala já s Pepínem, prý na energii a kvůli imunitě.

Kubíček dostává houbičky 4 den. Nevím, jestli konečně zabraly předchozí léky nebo nastoupily houbičky. Každopádně nádor je aktuálně o polovinu menší. Já začala brát houbičky teprve včera a Ferdovi je začnu dávat od zítřka. Rickoušek je na houbičkách 3 den. Za týden, za 14 dní sem napíšu, jestli ta naše houbičková kůra měla nějaké výsledky. Každopádně Kuba dnes poprvé od chvíle co se mu objevil nádor spal ve větvích. Předtím tam nevyletěl. Taky se s námi popral, když jsme ho chytali a i když ho stále ještě krmím, jeho vitalita je o 1000 % větší. Tak si tu všichni držíme pěsti, aby to Kuba zvládl a Supramedex dokázal nádorové buňky zlikvidovat. A já jsem Martinovi nesmírně vděčná, že mě přinutil to s Kubou nevzdat a hledat jiná řešení. O tom ta naše týmová práce je. Stát pevně tam, kde druhý klopýtá. A já jsem zas, jako už po tisící štastná, že na to v té naší zahrádce nejsem sama. Že mám vedle sebe Pepína a Lůcu s Martinem a partu lidí, co jsou nablízku, když je potřeba. Díky mooc a držte nám pěsti, ať i tomuhle příběhu napíšeme společně šťastný konec.

21/01/2025

Moje noční můry
Je kolem půl jedné ráno, konečně vypínám počítač a můžu jít ležet. Číčeta už na mě čekají rozložená po polštáři s takovým tím výrazem, no konečně že jdeš, samy tady neusneme. To Májenka s Jonýsem jsou evidentně spokojení, že mají postel sami pro sebe. Ještě se mezi ně vmáčkla Viki a postel je plná. Mají smůlu, já se tam mezi ně nasoukám.

Číčeta se mi rozkládají kolem hlavy a spouští svůj uklidňující koncert předení. Během pár vteřin se propadám do spánku. Spím tvrdě, hodně tvrdě, jen tak mě něco neprobudí. Nevzbudí mě ani když si Lůca rozsvítí hned vedle mě, protože si jde pro nabíječku, nevzbudí mě, ani když Pepíno zakopne o papouščí strom, který se v noci nějak záhadně přemístil a pošle ho k zemi. Ten strom Pepína, nikoliv obráceně. Nevzbudí mě ani následné hlasité Pepínovo nadávání. Na co mám ale totální radar jsou jakékoliv neobvyklé noční pohyby mých zvířecích dětiček. A tak i když spím a vypadá to, že moje tělo nereaguje, moje podvědomé radary neustále monitorují okolí a zaznamenávají každý neobvyklý pohyb.

Ze spánku mě tedy okamžitě vytrhne zvuk letícího tělíčka. Následný náraz do zdi za kamny a pád na zem mě doslova katapultují z postele. Doprčic, sakra, sakra… asi se ve tmě lekl nějaký papoušíček, vzlétl, narazil na zeď a spadl za kamna. Stejně to ovšem vyhodnotila i dvě číčeta. Mašle a Spermík vyrazili a dvěma skoky byli za kamny. Skáču za nimi abych nebožátko zachránila, ale jedno z číčet bylo bohužel rychlejší. Za kamny na mě kouká Mašle s takovým tím výrazem “sakra mámo, co to dopr…je?” A já koukám na ní asi podobně. Z tlamičky jí visí obří, ale fakt obří ploštice. A typický ploštičí smrad se rychle šíří od kamen dál. Mašle vyplivne nechutnou kořist a jde si otřít tlamičku o moje ruce. No paráda, ve chvíli smrdíme jak hejno ploštic všichni.

Rychle jedním okem kontroluju papoušky. Všichni jsou samozřejmě na svých bezpečných spinkacích místech. Proč by taky v noci a potmě lítali. Jen mžourají podobně jako Mašle s plošticí v tlamičce, proč se sakra tak rychle a nečekaně rozednilo. Ploštici už nezachráním, ale pár hodin spánku ještě ano. Beru ji tedy do papírového kapesníčku a spouštím do rozpálených kamen. Pohřeb žehem je nejrychlejší.

Padám spátky na polštář. Mašle se mi tiskne k rameni a vůně ploštic se mísí s vůní eukasolu, který si kvůli dýchání stříkáme na polštář. Jestli jí ráno bude blbě, tak aspoň vím, z čeho to má. V poslední chvíli před usnutím mi proletí hlavou. Ještě, že si té ploštice nevšiml Jonýsek, ten je mooc rád sbírá na stromech a svačí. Jenže, ten by v letu ty kamna možná sundal úplně. A pak už spím a spím a spím a někde v hloubi doufám, že tohle byla jediná zimní zatoulaná ploštice, která tu s námi bydlela.