01/12/2024
Náš pes se ohnal po dítěti, pomoc!
Rodina s toho času devítiměsíční holčičkou a čtyřletým křížencem většího vzrůstu zažila dvě nepříjemné situace v rozmezí jednoho týdne. Jednalo se o události, kdy se jejich pes ohnal po jejich dcerce. Bohužel se to neobešlo bez lékařského ošetření.
Jedná se o agresivního nebo snad nevychovaného psa? Nebylo by velmi ,,pohodlné" použít obě nálepky zároveň? Pojďme si to trochu rozebrat.
V obou případech se jednalo o nové situace, které před tím ani pes ani jeho majitelé nezažili. Společnými jmenovateli byly: nedostatečné vyhodnocení situací, přítomnost zdrojů v kombinaci s neznalostí přirozeného psího chování a nezkušeností rodičů. Rodiče neměli ucelený plán jak soužití malého dítěte a psa vést vzhledem k přirozenému vývoji dítěte, nevědomě přehlíželi stresové signály, které pes vysílal než došlo k oběma incidentům.
Myslíte si, že jsou to hloupí lidé? Velmi byste se pletli. Nutno říci, že rodiče jsou velmi zodpovědní, laskaví a v mnoha ohledech uvědomělí lidé. Jejich pes je rodinou milován, velmi jim záleží na jeho spokojenosti, pohodě a na tom, aby se ve společnosti dcerky cítil dobře, nebyl upozaděn a samozřejmě, aby se i dcerka v přítomnosti psa cítila bezpečně. Oběma rodičům záleží na tom, aby si pes a dcera spolu budovali láskyplný a respektující vztah.
Tak a co teď s tím?
Poté, co jsem měla možnost během dvou hodin psa poznat a pozorovat jeho chování, na mě působil jako nekonfliktní, přátelské zvíře, které je silně fixováno na svou lidskou smečku a velmi citlivě vnímá rodinnou atmosféru a rozpoložení majitelů. Pokud je dítě v náručí rodičů, pes je uvolněný. Pokud je dítko na zemi, jeví známky nervozity a má tendenci dítě kontrolovat. Co je nutné zmínit je, že pes neměl jasně a laskavě stanovené hranice, kdy se do interakcí vedených rodiči zapojovat a kdy je pro všechny výhodnější, aby se odebral na pro něj bezpečné místo.
Není obtížné si představit dramatické zhoršení rodinné situace, kdy by rodiče (ať už tito nebo kteříkoliv jiní) nebyli ochotni přistoupit na konkrétní změny a opatření, o kterých jsme spolu mluvili. Stačilo by, aby nerespektovali přirozené psí chování a jednoduše to celé smetli ze stolu se slovy:,,to si pes nesmí dovolit." Ostatně takto, troufám si říct, to vnímá běžně smýšlející člověk, ať je majitelem psa nebo není. A ano, jistě je to pohodlný přístup, který se nabízí - tedy přenést veškerou zodpovědnost a vinu na (toho nevychovaného a/nebo zlého) psa.
Co už ale široká veřejnost nepřijímá tak ochotně je fakt, že každý pes má svoje strachy, obavy, spouštěče stresu a také práh tolerance a odlišné sklony k hlídání zdrojů (ať už je považujeme za oprávněné, či nikoliv. Tady bych se chtěla zastavit.
Psa s vysokým prahem tolerance mají majitelé tendenci označit jako psa vhodného k dětem, psa, který miluje děti apod. Málokdo se zamýšlí nad tím, jaký poměr představuje tolerance a jaký skutečná náklonnost a touha po sociálním kontaktu s dítětem. Pokud není vyloženě nadšený z dítěte, je označen jako nevhodný k dětem, a to je velká škoda, protože vztah rodinného psa k dětem se může v čase měnit k lepšímu.
Může totiž uplynout rok nebo dva a pes bude přítomnost a chování dítěte vnímat zcela odlišně než tomu bylo, když bylo dítě ,,ležáček" nebo lezoucí batole.
Řešili jsme situace, kdy se dítě a pes setkají pohledem, nastávají když dítě psa upřeně pozoruje. Citlivější a z dětí nervózní psi mohou upřené zírání dítěte chápat všelijak, např. i jako výzvu k boji. Mohou u toho tzv. tuhnout. V takovou chvíli vnímám jako důležité toto chování přerušit a komunikovat psu srozumitelně a vlídně, že odejít a neřešit je to nejlepší, co v té situaci může udělat, je to moje přání a ještě se mu to vyplatí.
V situacích, které mohou nastat, například, když selže náš aktivní dohled, a ty pak vypadají potenciálně nebezpečně, je důležité především zachovat klid.
,,Klid, když to vypadá na pěkný průšvih? Tak to určitě!" Tady jde přeci okamžitou akci, až to stojí, co to stojí! V životě se často stává, že když vnímáme nebezpečí, je pro mnoho z nás přirozené tzv. ,,vyšilovat," např. křičet a panikařit.
Ve finále to může spíše uškodit celé situaci, primárně jejím hlavním aktérům. Z pohledu tréninku psa, který se učí (také) díky zkušenostem, to může dát špatný základ budoucím okamžikům, kde bude on a dítě.
Co je rozhodně potřeba je to, že situaci bychom měli zkusit vidět i z pozice psa, který vnímá naše rozčilení a může si ho vyložit po svém. Tedy klidně i tak, že ten, kdo je tady tím trnem v oku, je právě dítě.
To, co opravdu nechceme je, aby pes vnímal dítě jako příčinu nervozity svých páníčků. A to bychom právě svou prudkou reakcí mohli dosáhnout nebo podpořit.
Jak tedy uhasit požár a nepřilévat oleje do ohně? Odpověď není a nemůže být jednoznačná a platná pro všechny situace.
Co je ale důležité vždy: situaci je třeba zastavit nebo přerušit a odvést pozornost psa jinam. Je užitečné, aby měl pes dobře naučený povel nebo chování, tedy takové, které bylo v minulosti hojně naodměňované. A opravdu je nesmírně důležité, abychom toto ,,přepnutí" psa neměli tendenci učit přímo v (pro něj) náročných situacích.
Závěrem chci říct, že povědomí o celostním pojetí soužití miminek, batolat a malých dětí a rodinných psů je něco, co může ušetřit spoustu stresu, starostí a traumat jak na straně dětí tak na straně rodičů a v neposlední řadě i našich rodinných psů.
