25/04/2019
Vidíte tu krávu? Přesně takhle v těchhle dnech dojíždím domů😬💪🏻😀 Přestože ale pracuju klidně i 14h a najezdím často i přes 300km denně, má práce mě neskutečně baví 😍 Vidět, že jsem tomu nebohému zvířeti mohla pomoc a radost chovatelů z uzdravení, či narození, je ta největší odměna. 🐎🐄🐏🐐
Někdy to však něco pěkně zhatí a pak si říkáte, jestli si ti majitelé uvědomují, co všechno děláme (myšleno i za mé zdejší kolegy), jistli vám to veškeré usilí stojí za to.
Chci se s Vámi podělit o jeden takový příběh, možná z mé strany trošku smutný, ale doufám, asi se nedozvím, že s dobrým koncem. A taky Vám povědět, co všechno stojí před tím než k Vám dojedu, ono je to totiž dost těžko představitelné, pro někoho, kdo se mnou nezažil byť jeden veterinární den. 👩🏻⚕️
Inu... 🤨
Kdo mě zná, ví že telefony beru i v noci, děj se co děj, byť by šlo o přisáté klíště 😂 (skrze klíště volejte ale přes den 😂, prosím).
A tak tedy před 6 ranní po 5h spánku a náročném předešlém dnu zvoní telefon, narozené hříbě. Vypadá slabé, neví se kdy. Podávám, byť ještě v mírném kómatu, první instrukce. Pokládám telefon, ale už neusínám, přemýšlím nad případem, přemýšlím, co vše chovatelům vtisknout a na co upozornit. Za půl hodiny volám zpět, zda se jim vše povedlo. Hříbě napojeno, sací reflex dobrý, krize zažehnána, podávám další instruktáž a vyrážím do terénu. V průběhu celého dopoledne případ konzultujeme, přemýšlím na dálku, co a jak. Přemýšlím, na co se zeptat, abychom odhalili problém. Hříbě dobře pije, má však problém s postavením. Podle všech mých indicií, flexní kontraktury, hříbě nenapne nožky. V tu chvíli oznamuju, že to bude chtít mou návštěvu, sami si neporadí, že odpoledne dorazím.
V tu chvíli najíždím: musím překopat celý svůj výjezdový program, vyjet na úplně opačnou stranu, všechny obvolat, že se k nim dostanu později nebo až další dny, protože nejsou natolik akutní jako narozené hříbě. Uvažuju, co všechno musím mít s sebou, protože diagnóza nebyla pořád jasná a já se nemůžu 50km od bydliště pro něco vrátit. Aaa, nemám vše potřebné, pro něco domů, pro něco musím zajet k distributorovi. Doma objednám, vyzvednu, snad mám vše. Cestou se zastavuju ještě u jedné chovatelky, ať nemám další den rozlítaný na všechny světové strany, to pak totiž nenajedete 300km, ale klidně 500, i to už se mi v jeden den přihodilo. Uvažuju, že snad budou všichni další pacienti, které jsem odsunula v pořádku.
Blížím se cíli a volám, že už jsem za chvíli u nich, a jak hříbátko vypadá. Načež se dozvídám, že na cestě k nim je jiný veterinář 😦😯 (myslím, že bych na místo, tak jako tak dorazila dříve).
Inu na to má každý právo a já zde s dalšími doktory spolupracuju, ale kde je nějaká úcta k mému času, času strávenému telefonáty a času stráveneho vším dalšímpopsaného výše, co předcházelo mému příjezdu, kde je úcta k mé práci a k tomu, že jsem vše podřídila právě jim. Stačil jeden telefonát: voláme někomu jinému. I přesto by mě to nepotěšilo, přece jen, ”zvedáte telefony v noci, na to jste dobrá, ale nejezděte” 😵😵
Víte, nejsem stroj, robot, já jsem taky člověk. Já mám taky pocity a potřeby, taky potřebuju spát a mít chvilku mimo veterinární dění. A taky chápu nejrůznější chování chovatelů, i oni jsou lidé. Často si je sama pro sebe omlouvám, ale někdy už je to prostě přespříliš. Proto moc děkuji za všechny mé skvělé chovatele, kteří se mnou cítí a že jich není málo. Díky nim nezanevřu a jedu dál. 💪🏻💪🏻💪🏻 Díky Vám, kteří tuší, co všechno předchází mé návštěvě k Vašemu akutnímu případu. Mám vás ráda. ☺️☺️☺️
