Kdo chce psa mít, útulek si najde, a to platí i v případě koček. Jsme moc rádi, že jste útulek našli. r.
20/02/2025
Některé příspěvky připravujeme dopředu, aby byly dobré, byl čas je doladit a plnily účel. Přesně takový byl příspěvek k příležitosti ročního výročí Missi v útulku. Co jsme však dopředu nevěděly, že tahle dáma prostě ví, kdy odejít. Aby to mělo úroveň, švih a grády. Možná proto se nám Missi včera rozhodla dát najevo, že jí není dobře. Bojovaly jsme všemi prostředky - léky, opiáty, kapačky. Vyšetření krve ani sono neukázalo nic závratného, co by šlo řešit. Dnes již bylo jisté, že je čas nechat její bolavé tělo odejít, nebylo už kde brát, co zkusit, ona už byla připravená. Missi tedy dnes, přesně po roce od příjmu do útulku, usnula spokojeně a navždy na svém gauči.
Sdílet bychom s Vámi chtěly i původní příspěvek, který o ní a jejím životě u nás řekne mnohé. Jen prosím nezapomínejte, že jsme ho psaly před pár dny, kdy ještě byla s námi. Při psaní následujících řádků jsme bohužel vůbec netušily, jak blízko je ten den, kdy již nebude ...
„Hořko- sladké výročí je tu, Missi je s námi v útulku jeden rok.
Taková zpráva zasáhne, bolí. Rok psího života je obecně vnímaný jako sedm lidských. To je dlouhá doba na to nemít domov. Těžké? Smutné? Brečíme? Upřímně ne. Vnímáme totiž to sladké, hezké a to je fakt, že Missi je s námi už celý dlouhý rok. V tom jsme nedoufaly. Přijaly jsme ji jako dost zanedbanou starou dámu, byla hysterická, bolavá, zničené zuby, záněty, deformované prsty a tělo zničené mnoha porody. Zanedlouho jsme zjistily, že má v bříšku útvar, který tam nemá co dělat. Časem se ukázalo, že závratně neroste, a proto je v jejím stavu lepší ho pouze sledovat, věk by jí měl dohnat dříve než tenhle strašák. Nespočetněkrát jsme s ní byly na kapačkách pro celkové kolapsy. Musely jsme již dávno ustoupit od představy toho, že bude v kotci. Tráví s námi celé dny v kuchyňce, kde je největší pohyb lidí. Spokojeně si spí na gauči, který jsme jí pořídily. Je prostě součástí našeho týmu a dění v útulku. Za ten rok s námi měla nějaké zájemce o adopci, nejčastěji to kvůli jiným psům v rodině nevyšlo. Do jedné adopce i odjela, ale nevydržela tam déle než pár dní. Rodina nám tehdy oznámila, že jí jedou uspat, že kolabuje. Byla to moc fajn rodina, vše mělo jít krásně, ale Missi prostě změnu neunesla. Stres spojený s adopcí vnímala jako signál k odchodu. Hrobníkovi z lopaty jsme jí vzaly za vteřinu dvanáct. A světe div se, na svém gauči (a po intenzivní terapii a kapačkách) to opět byla naše Missi.
Víme tedy, že jediná šance na nový domov je pro ni člověk, který žije blízko. Mohl by ji navštěvovat, brát si na chvilku domů, připravovat ji na změnu nenápadně a postupně, aby ji ona sama chtěla a vnímala dobře. Ona je totiž ve věku, že když se rozhodne, prostě do dvou dnů umře, už nám to ukázala. Je to tvrdohlavá holka, sladká a voní tou nepopsatelně krásnou stařeckou psí vůni, která je pro nás jako Chanel číslo pět.
Je smutné, že je pes rok v útulku, ale jsme tak vděčné, že je pořád s námi. Dělá nám radost, jak krásně se má, že stále má důvod se smát, jít se projít, vyštěká návštěvy, vykňourává si od nás piškotky. Jsme prostě rády, že ji máme. Případně ji moc rády dáme, když se najde člověk, který bude inkontinentní, sladce dementní, léky vyžadující, svéhlavou leopardní dámu milovat stejně jako my. Podle nás je prostě dokonalá a děsíme se dne, kdy nebude s námi na gauči.“
