01/07/2023
Prosím, nevolejte veterinařům kvůli problémům které trvají delší dobu v pátek večer, v sobotu/neděli 🙏 vyreste tyhle problémy v pracovní týden a včas. Pokud se Vám problém zda zhoršující, klidne i v pátek odpoledne mají ordinace ordinacni hodiny :) Naopak pokud se nejedna o akutní problém, tak to vydrží do pondělního rána.
I my veterináři máme osobní život a opravdu nechceme řešit v pátek večer drápky, kočku co se nemůže par dni vykálit nebo v sobotu ráno konzultovat zda je pes vhodný ke kastraci či nikoli :)
Hrdinský komplex veterináře aneb Dost depresivní status 🙄
Často máme pocit, že musíme pomoci všem zvířatům a za každou cenu. Stává se to především ženám, které to mívají spojené se zodpovědností a pečovatelskou intuicí.
Je to těžké - představte si situaci, kdy večer zvednete telefon a na druhé straně vám brečí zoufalý majitel: Pokud nepřijedete, určitě umře. A vy, pokud nemáte zrovna pod rukama další zvíře bojující o život, cítíte, že musíte okamžitě vyjet. Je možné, že jste sami nemocní, rozpadá se vám manželství, dítě má horečku nebo prostě už "jenom" nemůžete – vaše zodpovědnost a instinkt pomoci, vás nutí vyjet. Já takhle jezdila s ortézami nebo i zlomenou klíční kostí.
Je těžké říct ne, je snadné neodmítat, zapomínat na sebe a prostě jezdit a pomáhat, co to dá. A ono se to rozkřikne. Takže vám volá zoufalých majitelů čím dál víc, ať je pátek nebo svátek. Mnoho z nich se naučí ochotu veterináře nejen využívat, ale často opravdu i zneužívat.
Navíc ne vždy se podaří zvíře zachránit, někdy odcházíte po dvouhodinovém zákroku od hlavy k patě od krve a majitel vám ani nepoděkuje. V některých případech ani nezaplatí fakturu.
A vám, hrdinům z pastvin a stájí se během boje o životy zvířat tak nějak potichu začne rozpadat manželství, protože vás manžel skoro nevidí. Děti vaši práci nenávidí, mají pocit, že jsou u vás na druhém místě.
Kde je únosná mez břemene, které si nesete, je velmi individuální. Někdo vydrží 2 roky, někdo 8 let… ale pravděpodobnost, že vyhoření přijde a přinese s sebou různé myšlenky, je téměř 100%. Veterináři často skončí na alkoholu, nebo psychoterapeutikách. Ve velmi vážných případech to může skončit i sebev*aždou.
Vím, není to příliš pozitivní téma, ale zato velmi realistické… pokud chcete být veterinářem, nebo s veterinární praxí začínáte, nastavte si hranice. Nikdy nezachráníte všechny a není to ani vaše povinnost. Nestavte vaši práci před ty, které milujete. Hleďte i na své psychické a fyzické zdraví.
Jsme stále jen lidmi s omezenou energií a vlastním životem…
Zažili jste tento komplex u sebe, nebo u někoho ve vašem okolí? Napište mi váš názor, zkušenosti, příběhy. Třeba i z druhé strany, z pohledu majitelů zvířat 👇🏻
