13/10/2022
Krok třicátý šestý: první větší zádrhel
Moje hvězda je reaktivní🐉. Miluje život🦘. Miluje pejsky🐕🦺, ptáčky🦜, když letí list🍃, jede 🚴, kočárek, když jde malé dítě 👨👧, když vidí kočičku🐈, když voní tráva🌾, teče voda🌊, když svítí sluníčko☀, když si čuchne k louži💦, když vezmu do ruky jablko🍎, hračku🦎,... V tu chvíli zapomene, že je na vodítku, vyrazí jako blázen,... No, vždy musím být rychlejší, aby si neublížila. Nebo mě nevyrvala ruku z ramene 💪.
Ty situace přestaly být veselé. Příchod na cvičák vypadal jako když tlačím dětského kačera🦆, kterému se netočí kolečka a já s ním ryju v zemi. Cvičitelka mě dala za příklad jak špatně vedu psa😭. Pak nám nasadila tenký provázkový obojek, přestože jsem jí řekla, že ho máme a že z něj měla pohmožděný krk, utáhla ho a vzala mi Proxí 😭. Ta zakňourala, pochopila co to má a zesmutněla. Cvičitelka prezentovala jak se Proxí uklidnila a vypráví, že ten obojek nasadí štěňátku, co si ho přivede, že je to nejlepší obojek. Já se jen modlila, aby Proxí nezapomněla co má a nevyrazila za nějakým kámošem. Po chvíli jsem jí ho sundala a přepnula zpět na obyčejný obojek. Tenhle tenký obojek mi nevadí na výstavě, kdy jste v kruhu pár minut a pes se pěkně ukáže, ale pro mého rapla mi to přijde až nebezpečné. Tento cvičák jsem vybrala pro socializaci a pro pobavení Proxí, protože cvičitelky jsou nápadité a aktivity jsou pestré, zábavné. Ale věřím Saše a nechci, aby mého psa vychovával někdo další. Navíc běhání hodně psů navolno už se přiostřilo a reakce Proxí mě děsila. Takže se cvičákem zatím končím. Máme obedience a chceme dělat agility a frisbee. I tak fůra aktivit.
No, trochu jsem odbočila od tahání na vodítku. Vzala jsem Proxí do psího parku, když jsem jela z chaty. Neměla jsem hračky, nic co by jí na mě nalákalo. Když spatřila psa za plotem, zaryla drápy do chodniku, napnula vodítko a ničím si tohle chování nenechala vymluvit. Zkusila jsem jít jiným směrem a udělat takový obchvat, ale uklidnila se jak jen se šílená kráva🐄uklidnit může. Takže nic moc. Přemluvila jsem jí, aby si sedla u vrátek a pak teprve jsem otevřela, vtáhla mě dovnitř 🌪. Asi 4 psi si tam hezky trénovali, jen to moje péro...., no hrůza.
Pak přišlo co přijít muselo, deprese. Napsala jsem chovatelce a plakala jí do telefonu. V podstatě mi řekla, že pokud nezvládám psa navolno, těžko ho ovládnu na vodítku.
Tak jsem si řekla, že si musím srovnat v hlavě vše co už vím. Proxí je skvěle socializovaná. A teď je potřeba dohnat vazbu ke mně a k rodině.
Procházky začaly být proces. Připravím odměny, hračky a náladu. Vodítko je jen spojnice, ne nástroj. Tato rada mi moc pomohla. Proxí je na stopovačce tak, že držím jedním prstem konec nebo se courá po zemi. Když jsme na louce, pustím jí úplně. Házím jí puller, v kapse mám ještě balónek, chlupatou hračku, odměny a pískátko. Hračky vyměňuji, celou procházku si hrajeme, povídáme. Pískací hračka je nejsilnější kalibr, otočí se vždy. Takže pískátko nepoužívám denně. Když napne vodítko, zastavím se a čekám až se zase přiblíží. Je to náročné, ale domů chodíme obě veselé. A to je to nejvíc. Věřím, že tohle zvládneme a naučím Proxí, aby se mě držela a byla jsem její střet zájmu.
Poučení: žádný učený z nebe nespadl.
