12/06/2024
PRVNÍ „PŘEVALÁCI” VE ZLATÉ STEPI. POHLED DO ZÁKULISÍ
Nákladní vozy se stepí hnaly po improvizované cestě, kterou pro ně před pár dny vyhrnul grejdr, a zvedaly za sebou vysoká oblaka prachu. Pro tři koně Převalského naložené na jejich korbách se blížil okamžik, kdy po více než třiceti hodinách budou moci opustit stísněné přepravní boxy. Do reintrodukčního centra v Alibi tou dobou zbývaly již jen desítky minut jízdy a ve mně s každým kilometrem rostla naděje, že snad přece jen všechno dobře dopadne a že po stovkách let se do stepí středního Kazachstánu vrátí divocí koně.
Náš první – a hned zdvojený – transport „převaláků” ze střední Evropy do kazachstánské Zlaté stepi bohužel doposud pronásledovaly velké problémy. V pondělí po poledni měly do Arkalyku v Kazachstánu odletět současně dva armádní stroje CASA, jeden z Prahy a druhý z Berlína, a to každý se čtyřmi „převaláky” na palubě. Ve skutečnosti však v pondělí s nevelkým zpožděním odlétala jen CASA z Prahy, která vezla tři koně. Hřebce Pelleho, který si v bedně sedal, což by ho při tak dlouhém transportu mohlo stát život, jsme cestou na letiště poslali do zoo. Odlet druhého letadla z Berlína byl tou dobou kvůli technické závadě již odložen o minimálně 48 hodin. V průběhu cesty však přicházely další, byť nikoli tak závažné nesnáze, které nám brnkaly na nervy.
To hlavní ale fungovalo. Naše „pražská” CASA bez potíží přistála na desítky let opuštěné ranveji v Arkalyku. Na místě bylo vše připraveno – záchranáři, hasiči, celníci atd. – a vítal nás ministr životního prostředí Kazachstánu. Na oficiality jsme ale neměli čas. Přeložili jsme koně na nákladní auta, a zatímco na letišti se slavilo, rozjeli jsme se do Alibi. Naštěstí skeptické odhady, že nám cesta potrvá deset hodin, se nepotvrdily.
Poslední velkou překážkou před Alibi byl brod přes řeku. Z něj jsme měli velké obavy již od naší první návštěvy loni v dubnu. Našli jsme ho však upravený a s nízkým stavem vody, takže ho nákladní i doprovodná vozidla snadno překonala a za chvíli se před nimi otevřela vrata jedné ze dvou velkých aklimatizačních ohrad.
Jako první se v úterý večer půdy Kazachstánu dotkla tříletá klisna Zeta II. Trval jsem na tom, aby to byla právě ona. Její jmenovkyně Zeta se totiž stala legendou v Gobi, kde dokázala přežít nejkrutější zimy a stala se matkou mnoha hříbat. Snad ji Zeta II bude následovat… Jako druhá vstoupila do stepi klisna Ypsilonka a jako třetí hřebec Zorro.
Byl to historický okamžik: první krok k návratu divokých koní do další oblasti, kterou obývali v minulosti, a současně vyvrcholení ohromného úsilí mnoha lidí. Všichni, ať byli na místě, či tisíce kilometrů daleko, si mohli oddechnout, a někteří měli v očích slzy…
Ve čtvrtek ráno přistála v Arkalyku armádní CASA se čtyřmi klisnami z Berlína. Ty jsou nyní, ve čtvrtek večer, již také v aklimatizační ohradě v Alibi.
Hotovo! Ve Zlaté stepi je prvních sedm koní Převalského!
Tedy… hotovo pro tuto chvíli. Spousta další práce nás ještě čeká.
Text a foto Miroslav Bobek
